ŽIVOT (MÉHO) ŽIVOTA, DUŠE MÉ DUŠE
Už několik let říkám své dceři, což se z hebrejštiny překládá jako "život života" nebo "láska lásky"; je to moderní, izraelské pojetí arabského jazyka.
Vyrostl jsem ve velmi sionistickém místě a době. Měl jsem však to štěstí, že jsem vyrůstal mezi Mizrahi, arabskými židy; můj otec
i můj milovaný strýc mluvili arabsky jako svým mateřským jazykem a ti dva, přátelé z dětství, si vzali dvě sestry, maminku a tetu, narozené v Maroku židovským rodičům.
Arabská hudba byla součástí soundtracku mého dětství a od malička jsem znal jména a rozeznával hlasy legend, jako jsou Farid al-Atrash, Abdel Halim Hafez, Warda, Umm Kulthum, Fairuz a další.
Můj otec mě také občas bral do práce (pracoval ve stavebnictví jako dělník v hliníkárně) a jeho kolega Isaa, Palestinec z Nazaretu, byl opravdu rodinný přítel", stejně jako všichni jeho spolupracovníci. Všichni jsme ho znali, měli jsme ho rádi a zdravili jsme ho, kdykoliv jsme se potkali.
Nikdy nezapomenu, jak nám jednoho chladného zimního rána, když jsem se k němu připojil se svým otcem v pracovní den, Issova žena uvařila kávu a čaj, k nimž nám přinesla sladké, lahodné sušenky obalené v práškovém cukru, protože nás nenechali Issu jen tak vyzvednout a odejít (rozhodně nemohu mluvit za všechny arabské domy, ale vím dost na to, abych mohl s jistotou říct, že arabským domem se jen tak neprojde: sedne se, dá se káva, něco se sní a popovídá se. Arabští židé jsou v tomto ohledu také podobní).
Stejně jako mnoho židů druhé a třetí generace Mizrahi neumím arabsky, ale dost jsem toho pochytil a zvučnost tohoto jazyka mi vždycky zní trochu jako domov. Měl jsem to štěstí, že jsem se od mládí pohyboval v prostředí Arabů, židů, a tak mě nikdy nic arabského nezastrašilo. Právě naopak, nesmírně jsem si oblíbil jemnost, srdečnost, humor a jedinečnou sladkost arabské ulice, obchodu nebo domu.
O několik let později jsem si posteskl nad nuceným odloučením od mých arabských kořenů, které způsobila paranoidní mentalita Izraele. Stejně jako mnoho dalších arabských židů mé generace jsem už nebyl Arabem, ale ani skutečným Izraelcem (dodnes si nejsem jistý, co vlastně znamená být Izraelcem, kromě popírání židovských zkušeností a současné reality).
Izraelec, stejně jako Američan nebo Angličan, znamená běloch. A bílí my, Mizrahi židé, nejsme a nikdy nebudeme. Na rozdíl
od mnoha Mizrahi židů jsem se odmítl stát prázdnou skořápkou, naplněnou pouze ideologickým obsahem státu: Dearabizovaný arabský žid. Tím bych nemohl být. Místo toho jsem se rozhodl být svobodný.
Když jsem se dozvěděl, jak Khaled oslovoval svou vnučku Reem, a jak se to podobalo tomu, jak já oslovuji svou dceru, a když vidím utrpení, zranění, popáleniny, bolest a smrt dětí v Gaze, okamžitě ožívá vzpomínka a vědomí o mně a mých kořenech, známých i prostě genetických, nepopiratelných a holých.
Tyto děti pro mě nejsou cizí ani neznámé. Jsou jako já a jsou také moje. Cítím jejich bolest a strach, rozumím výrazům lásky
a loučení jejich truchlících rodičů, i když skutečně rozumím jen tu a tam pár slovům. Moje duše rozumí arabštině, tak bych to vyjádřil.
Sionistické poselství strachu, nenávisti a podezíravosti vůči Arabům a Palestincům je pro mě zcela a navždy ztraceno a považuji to za osobní triumf. Nikdy nebudu nenávidět Araby. A bolí mě strašná dehumanizace arabských lidí, společností a komunit, které v sobě mají tolik krásy, jemnosti a lásky. Svět se dozví pravdu. Jsem si tím jistý a udělám vše, co mohu, abych k tomuto dni přispěl, a proto píši tento článek.
Autor - Alon Mizrahi
Zdroj: https://easternoak.co/the-life-of-my-life-soul-of-my-soul/
