Válka 1967: Šest dní, které změnily Blízký východ
Ráno 5. června 1967 zahájil Izrael zákeřný útok na Egypt a zdecimoval jeho letectvo. Tak začala válka v roce 1967, která měla trvat necelý týden a umožnit Izraeli definitivně dobýt Západní břeh Jordánu, pásmo Gazy, egyptskou Sinajskou poušť a syrské Golanské výšiny. Izrael dodnes tvrdí, že tyto údery byly preventivní sebeobranou, přičemž se odvolává na řadu obav, jako jsou Násirovy síly na Sinaji, uzavření Tiranského průlivu a situace na syrských Golanských výšinách. Jako obvykle by se tato tvrzení neměla brát za bernou minci, protože i etnické čistky v palestinských vesnicích, které podepsaly s Jišuvem pakt o neútočení, byly formulovány jako sebeobrana.
Válka v roce 1967 nevznikla ve vzduchoprázdnu a neměla by tak být ani chápána. Představovala pokračování izraelských válek proti regionu s cílem dosáhnout co největší územní expanze. Zejména tato válka měla dokončit to, co začalo v roce 1956.
Po politické porážce v předchozí válce byla většina izraelských vojenských akcí určena k tomu, aby Násira a další arabské vůdce vyburcovala k útoku, příkladem může být nepřiměřený izraelský útok na Samu v roce 1966 nebo časté nevyprovokované bombardování syrských pohraničních pozic. Sotva se jedná o náš ojedinělý výklad událostí; v té době to bylo všeobecně chápáno. Například britský velvyslanec v Izraeli vysvětloval, že tato taktika měla za cíl zplodit "záměrně vymyšlenou preventivní válku".
Existuje dostatek důkazů o tom, že Izrael chtěl vyprovokovat válku. Tato válka by mu konečně poskytla příležitost expandovat
na území, která v roce 1948 nedobyl, jak si Ben Gurion stýskal. To je nadmíru jasné, jakmile prozkoumáme diplomatické záznamy a četné případy, kdy Izrael sabotoval jakýkoli pokus o zprostředkování nebo diplomacii, aby zabránil vypuknutí války.
Například po většinu krize v roce 1967 vyjadřoval Egypt ochotu obnovit a rozšířit egyptsko-izraelskou smíšenou komisi pro příměří (EIMAC), což Izrael v květnu oficiálně odmítl. Ve stejném měsíci se osobně pokusil zabránit eskalaci generální tajemník OSN, který odcestoval do Káhiry, aby zprostředkoval jednání mezi Egypťany a Izraelci. Egypt s návrhem opět souhlasil ve snaze snížit napětí. Izrael návrh odmítl. Brian Urquhart, který byl v té době vysokým úředníkem OSN, ve svých pamětech napsal, že "Izrael, který se bezpochyby rozhodl pro vojenskou akci, odmítl nápady [generálního tajemníka OSN] U Thanta".
Existovala řada dalších pokusů o odvrácení eskalace, například Spojené státy se pokoušely o zprostředkování. Vysoce postavení američtí diplomaté a politici se koncem května setkali s Násirem na schůzce, která byla považována za "průlom v krizi". Násir
na tomto setkání projevil flexibilitu a ochotu zapojit do řešení některých otázek Světový soudní dvůr jako rozhodce. Nejslibnější však bylo, že Násir souhlasil s tím, že do týdne vyšle svého viceprezidenta do Washingtonu, aby se pokusil dosáhnout diplomatického řešení krize.
Možná se divíte, proč jste o takovém setkání nikdy neslyšeli a jaké byly jeho výsledky. Je to proto, že dva dny před schůzkou se Izrael rozhodl zahájit svůj překvapivý útok, čímž torpédoval veškeré snahy o nenásilné diplomatické řešení krize.
To šokovalo i Američany, napsal to Dean Rusk, tehdejší ministr zahraničí:
"Zaútočili v pondělí, protože věděli, že ve středu přijede do Washingtonu egyptský viceprezident, aby jednal o znovuotevření Tiranské úžiny. Možná se nám nepodařilo přimět Egypt, aby průliv znovu otevřel, ale byla to reálná možnost."
Sledování tehdejšího diplomatického řetězce událostí nenechává žádný stín pochybností o tom, že Izrael záměrně usiloval o válku. Odmítl všechny pokusy o zprostředkování a dokonce oklamal a ponížil svého spojence, Spojené státy, tím, že jim dovolil pokračovat v diplomatické šarádě, když Izrael věděl, že se stejně chystá zaútočit. Na druhou stranu to ukazuje, že Násir byl mnohem pružnější a přístupnější diplomatickým řešením, než se mnozí domnívají. Přesto je Izrael dodnes vykreslován jako ten, kdo byl nucen vést obrannou válku, zatímco Násir je líčen jako válečný štváč.
U Thant, tehdejší generální tajemník OSN, ve svých pamětech napsal, že "kdyby jen Izrael souhlasil s tím, že na své straně hranice nechá umístit UNEF, byť jen na krátkou dobu, mohly se dějiny vyvíjet jinak. Diplomatické úsilí o odvrácení hrozící katastrofy mohlo zvítězit, válka mohla být odvrácena." To potvrdil i Odd Bull, tehdejší náčelník štábu Organizace OSN pro dohled nad příměřím (UNTSO), který prohlásil, že: "Válka se mohla odehrát:
"Je docela možné, že válce v roce 1967 by se dalo předejít, kdyby Izrael vyhověl žádosti generálního tajemníka."
Revizionismus kolem války v roce 1967 je jedním z nejvýznamnějších propagandistických úspěchů Izraele. Realita je náhle postavena na hlavu a z mocného agresora se stává outsider bojující o odvrácení vyhlazení, ačkoli žádná taková hrozba
ve skutečnosti neexistovala. Izraelský ministr Mordechaj Bentov několik let po válce upřímně přiznal, že:
"Celá tato historka o nebezpečí vyhlazení byla vymyšlena a zveličena až dodatečně, aby ospravedlnila anexi nových arabských území".
Jordánci a Egypťané byli vytlačeni ze Západního břehu Jordánu a Pásma Gazy a tyto oblasti byly nyní vystaveny izraelské vojenské okupaci. Kromě toho se Izrael zmocnil syrských Golanských výšin a také Sinajského poloostrova. Podobně jako ve válce v roce 1948, i válka v roce 1967 poskytla krytí pro další etnické čistky.
Tato porážka se stala známou jako Naksa, arabsky pro neúspěch.
Zdroj: Decolonise Palestine