Uprostřed genocidy v Gaze - odkaz Rachel Corrieové žije dál

Během svého pobytu v Gaze bydlela Corrieová u rodiny v Rafáhu. Ve svých dopisech domů označila rozdíl mezi tam a tady za "virtuální portál do luxusu".

V letech 1990-91 si Corrieová do svého deníku zapsala: "Páni, možná bych měla někdy zkusit se nestarat. Pak bych byla nezastavitelná, nedotknutelná. To je nářez! Nebo že by to bylo?" (Let Me Stand Alone: The Journals of Rachel Corrie, 2008,
s. 12, 13).

Dne 16. března 2003 ji přejel 60tunový buldozer D9 vyrobený společností Caterpillar Inc. ve chvíli, kdy se snažila ochránit dům před demolicí v Rafáhu. Corrieová, která byla zavražděna příliš mladá, věřila, že dobře prožitý život znamená žít pro věc.

Během svého pobytu v Gaze bydlela Corrieová u jedné rodiny v Rafáhu. Ve svých dopisech domů označovala rozdíl mezi tam
a tady za "virtuální portál do luxusu", což bylo vědomí, že život, který žila její hostitelská rodina, bude vždy vnímat západní optikou.

V dopisech, které Corrieová napsala krátce před svou smrtí, zažila mnoho věcí, které ji šokovaly. Přesto nebyla tím, co by aktivista a novinář Ramzy Baroud označil za "intelektuála oběti", tedy jedince, který v rámci prostoru, jenž mu propalestinské skupiny umožňují, hovoří pouze o oběti Palestinců, čímž zprostředkovává vyprávění postrádající odpovídající historický kontext.

,,Palestinský boj nelze omezit na rozhovor o chudobě nebo válečných hrůzách," píše Baroud, ,,ale je třeba jej rozšířit o širší politické souvislosti, které k současným tragédiím vedly."

Když Corrieová popisuje kontrolní stanoviště, kterými musí Palestinci procházet cestou do práce nebo na univerzitu, když upozorňuje na zdemolované domy, zasazuje informace do historického, geopolitického kontextu, který zahrnuje i oběti.

Pochopila také to, co Baroudová napsala na Twitter mnoho let po své smrti: ,,Pro Palestince jdou naše radost a náš smutek vždy ruku v ruce. Život nás donutil naučit se vytěžit prchavé okamžiky štěstí z nejhlubších ran. Odtud pramení naše síla a díky tomu naše kultura přežívá pohromu kolonialismu."

Poté, co Corrieová v dopise domů přiznala, že se ocitla "uprostřed genocidy", uvedla, že se navždy změní poté, co se stala svědkem "míry zla", kterou dříve považovala za nemožnou.

Přesto se domnívala, že Palestinci jsou dobrým příkladem toho, "jak v tom být dlouhodobě". Díky svému "smíchu, štědrosti
a rodinným aktivitám" si zachovávají lidskost i v těch nejtěžších dobách. "Myslím, že to slovo je důstojnost," uzavřela Corrieová, schopnost "zůstat člověkem", i když čelí smrti.

To, čeho byla Corrieová v roce 2003 svědkem - radost a bolest, které viděla v Gaze -, přetrvává dodnes, kdy Gazané prožívají ramadán v době, kdy Izraelci stupňují obléhání. Navzdory smutku, který k dnešnímu dni představuje 31 184 mrtvých,
72 889 zraněných a 7 000 pohřešovaných pod troskami, píše Mahmúd Ajjar z Gazy, že majitelé obchodů získávají zpět neprodané zboží z loňského ramadánu a vystavují ozdoby a lampiony, aby vytvořili zdání oslav pro děti.

Letos nejsou k dispozici datle, sušené fíky ani koření, protože rodiny mají sotva dost jídla, ale "bojový duch Palestinců zůstává neporažen", alespoň pokud jde o zachování lidskosti, kterou Corrieová pozorovala mnohem dříve.

Corrieová by také mohla pochopit rozhodnutí hudebníka Farese Anbara zůstat v Gaze navzdory těžkostem a bolesti. ,,Při Bohu, jak jsme silní lidé," řekl Anbar. ,,Byla nám dána síla a trpělivost nést břemeno, které lidstvo není schopno unést. Děkuji Bohu
za požehnání, že jsem Gazan."

Protože Corrieová viděla, že krása Palestiny vyniká uprostřed jejího zármutku, jistě by ocenila Anbarovo hodnocení obléhaných obyvatel Gazy. "Lidé v Gaze milují život víc, než se okupace bojí smrti," prohlásil a slíbil, že pokud nebude umučen, bude svou hudbu až do smrti věnovat každému obyvateli Gazy.

Až do roku 2023 uctívali obyvatelé Gazy Rachel Corrieovou fotbalovým turnajem pořádaným každé dva roky jejím jménem. Akce, kterou sponzoruje Nadace Rachel Corrieové, je poctou Rachelině solidaritě s Palestinci i laskavosti, které se jí dostalo od rodin, které ji přijaly.

Podle Adnana Abulsouda, který turnaj již několik let organizuje, jsou "týmy pojmenovány po palestinských městech obsazených
v roce 1948, aby lidem připomínaly právo na návrat", čímž připomínají Nakbu, během níž byly tyto vesnice etnicky vyčištěny.

Protože Corrieová cestovala s Mezinárodním hnutím solidarity (ISM), ve svém jednání a přesvědčení se držela závazku této skupiny k nenásilí. Chápala však, že tento postoj nemůže vnucovat ostatním lidem, zejména utlačovaným, a začínala o něm také pochybovat.

V dopise z 27. února 2003 Corrieová reagovala na tvrzení své matky, že "palestinské násilí situaci nepomáhá". Poté, co vylíčila ekonomické potíže, které jí Izrael vnutil prostřednictvím okupace, se matky zeptala: "Co zbývá?"

,,Opravdu si myslím, že v podobné situaci by se většina lidí bránila, jak nejlépe by mohla," uzavřela Corrieová, čímž se postavila po bok utlačovaných. Vždy se snažila o přesnost v hodnocení života v Rafáhu a řekla své matce, že Gaza prochází genocidou, protože všechny prostředky k přežití byly odříznuty.

Rachel Corrieová během svého krátkého pobytu v Gaze ztělesnila, co znamená být solidární s jinou skupinou lidí. Izraelský antisionistický historik Ilan Pappé ve svém zkoumání tohoto pojmu vysvětluje, že vždy existuje "napětí mezi úsilím a hmatatelnými výsledky" ("The International Struggle on Behalf of Palestine", Our Vision for Liberation: Angažovaní palestinští vůdci promlouvají, editor Ramzy Baroud, 2022, s. 411-412).

Ačkoli by ho Corrieová neznala, řídila se Pappého řešením (s. 412), když se méně soustředila na své vlastní úspěchy, ale místo toho se ptala sama sebe, zda udělala dost. ,,Pořád ještě chci opravdu tančit na Pat Benatar, mít kluky a dělat komiksy pro své spolupracovníky," přiznala, ,,ale taky chci, aby to přestalo." A taky si přála, aby to skončilo. Během svého krátkého pobytu v Gaze dělala Corrieová vše pro to, aby naplnila naději, kterou sdělovala ve svých dopisech.

,,Poznání skutečné podstaty solidarity je něco, co se nedá naučit teoreticky ani studovat na univerzitě," Pappé. ,,Musíte ji zažít prostřednictvím vlastního aktivismu" (s. 412). Corrieová to věděla také.

,,Žádná četba, účast na konferencích, sledování dokumentů a ústní podání mě nemohly připravit na realitu zdejší situace," napsala Corrieová domů svým rodičům. Musela se o tom přesvědčit na vlastní oči. To, že tak učinila, bude aktivisty vzdělávat a inspirovat ještě mnoho let.

16. března 2003 se Rachel se skupinou dalších sedmi amerických a britských dobrovolníků ISM, oblečených do fluorescenčních oranžových vest a s megafonem, aby upozornili izraelské vojáky na svou přítomnost, vydala zabránit ničení palestinských domů
v oblasti takzvaného Filadelfského koridoru v Rafáhu podél hranic s Egyptem.

Pozdě odpoledne, po několika hodinách konfrontace s vojáky, kteří používali dva 60tunové obrněné buldozery Caterpillar D9
s výzbrojí k ničení domů, Rachel uklouzla, když stála na násypu zeminy před jedním z buldozerů, a byla přejeta. Těžce zraněná byla převezena sanitkou do nemocnice, kde byla prohlášena za mrtvou.

Zdroj: Palestine Chronicle, IMEU