V noci z 22. na 23. května 1948, týden po vyhlášení Státu Izrael, byla palestinská pobřežní vesnice Tantura
(1 500 obyvatel) napadena a obsazena jednotkami Alexandrijské brigády (izraelské armády). Vesnice jižně od Haify ležela na území, které bylo židovskému státu přiděleno rezolucí Valného shromáždění OSN o rozdělení.

Osud Tantury, která byla obsazena, vylidněna, následně zničena a zabraná Izraelem, byl podobný osudu více než
400 dalších palestinských vesnic během masakrů v roce 1948. S přibližně dvěma desítkami těchto vesnic však sdílela
i další utrpení v podobě rozsáhlého masakru jejich obyvatel. 

Osud Tantury byl zpečetěn dlouho před nocí jejího pádu. Byla jednou z desítek palestinských vesnic a měst uvnitř i vně hranic židovského státu, který byl pod dohledem OSN speciálně určen k zabrání podle nechvalně známého plánu Dalet, generálního plánu Hagany na vojenské zřízení Izraele na co největším území Palestiny. Samotná Tantura spadala
do operační zóny brigády Alexandroni, jedné ze šesti brigád kdysi Hagany (odlišné od jejích úderných sil, tří brigád Palmach).

Oficiální historie Hagany, Sefer Toldot Haganah (sv. 3, str. 1474-75), shrnující operační rozkazy brigádám v rámci plánu Dalet, uvádí zařazení čtyř praporů tvořících brigádu Alexandroni. Patří mezi ně "obsazení al-Tantury a al-Furaydisu" a také obsazení "dvaceti vesnic na nepřátelském území" (tj. území, které bylo podle plánu Valného shromáždění OSN
na rozdělení přiděleno arabskému státu). Plán Dalet byl uveden do provozu v prvním dubnovém týdnu, šest týdnů před koncem mandátu a vstupem arabských pravidelných armád. Úkolem dobýt Tanturu byl pověřen 33. prapor brigády Alexandroni.

Po pádu vesnice a masakru byly ženy a děti odvedeny do nedaleké vesnice Furaydis, která již padla, ale její obyvatelé nebyli vyhnáni. Muži, kteří přežili, byli drženi v zajateckých táborech a nakonec byli v rámci výměny zajatců vyvezeni
z Izraele; jejich rodiny je následovaly. Většina z nich dnes žije v uprchlických táborech v Sýrii nebo v damašské čtvrti
al-Qabun. V červnu 1948, několik týdnů po pádu Tantury, byl na jejích pozemcích založen kibuc Nachšolim, který založili lidé, kteří přežili holocaust. Samotná vesnice byla až na svatyni, pevnost a několik domů srovnána se zemí. Na místě vesnice je nyní izraelská rekreační oblast s možností koupání a v pevnosti je umístěno muzeum.

Svědectví, která poskytují níže publikované výpovědi, doplňují svědectví obou Yahyů a Katzův výzkum, i když
z nevyhnutelně roztříštěné a úzké perspektivy jednotlivých vesničanů, kteří se ocitli ve víru událostí, jež nejsou schopni pochopit. Svědectví byla vybrána z desítek rozhovorů, které v létě roku 2000 shromáždil Mustafa al-Wali, palestinský výzkumník žijící v Damašku. Poprvé byly zveřejněny v podzimním čísle 2000 Majallat al-Dirasat al-Filastiniyya, sesterského čtvrtletníku JPS, a jsou součástí rozsáhlejšího projektu orální historie roku 1948.

Téma masakru v Tantuře se v poslední době dostalo do popředí zájmu díky práci izraelského badatele Teddyho Katze, který se jím podrobně zabýval ve své diplomové práci z roku 1998 na Haifské univerzitě. Shrnutí jeho výzkumu, zejména zjištění, že více než 200 obyvatel Tantury, většinou neozbrojených mladých mužů, bylo zastřeleno poté, co se vesnice vzdala, bylo zveřejněno v článku v hebrejském tisku v lednu 2000. Článek rozpoutal v Izraeli bouři, která vyvrcholila žalobou za urážku na cti ve výši 1 milionu šekelů, kterou na Katze podali veteráni brigády Alexandroni (jeho výzkum byl založen na nahraných svědectvích nejen přeživších, ale i členů brigády). O tom, co se stalo během soudního procesu
v prosinci 2000, pojednává článek izraelského historika Ilana Pappého, který se rovněž zabývá samotným výzkumem
a jeho důsledky.

Svědectví

Uprostřed noci nás probudila silná střelba. Ženy začaly křičet a vybíhaly z domů s dětmi a shromáždily se
na několika místech ve vesnici.

Také jsem během bojů vyšel z domu a chodil po ulicích ve snaze zjistit, co se děje. Najednou na mě jedna žena zakřičela: "Tvůj strýc je zraněný! Rychle, přines nějaký alkohol!" Uviděl jsem svého strýce s ranou v rameni, z níž jako fontána tryskala krev. Protože jsem byl mladý, neznal jsem strach. Popadl jsem prázdnou láhev a běžel
na kliniku. Zdravotní sestra, křesťanka z vesnice jménem Zahábíja, naplnila láhev alkoholem a já běžel zpátky
ke strýci. Ženy mu ránu vyčistily a odvedly strýce do našeho domu, kde ho před Izraelci ukryly na půdě v obilí.

Vojáci však uviděli krvavou stopu a brzy vtrhli dovnitř a ptali se dědečka, kde je můj strýc. Dědeček řekl, že neví. Odešli, ale několikrát se vrátili se stejnou otázkou. V jednu chvíli strýc, který měl bolesti, požádal o cigaretu
a babička mu ji dala. Když se vojáci znovu vrátili, zápach hořícího tabáku rozhodl. Popadli ho a odvedli pryč. Cestou ven dědečka uráželi, křičeli, že je lhář, a on jim odpověděl, že se jen snažil bránit svého syna, jako by to dělal každý.

Můj strýc přežil díky zásahu muchtára* ze Zichron Jaakova. [1] Měl dobré vztahy s mým dědečkem, který byl muchtárem z Tantury.

Ráno střelba ustala a útočníci všechny shromáždili na pláži. Rozdělili je, ženy a děti na jednu stranu, muže
na druhou. Muže prohledali a nařídili jim, aby měli ruce nad hlavou. Ženy prohledali vojáci a sebrali jim všechny šperky, které dali do vojenské helmy. Když nás vyháněli směrem k Furaydisu, šperky nám nevrátili. Během celé operace byly na moři vojenské čluny.

Na pláži vojáci odváděli skupinky mužů a po každém odchodu byla slyšet střelba.

K poledni nás vedli pěšky do sadu na východ od vesnice a viděl jsem těla navršená na vozíku taženém muži
z Tantury, kteří svůj náklad vyprazdňovali do velké jámy. Pak přijela nákladní auta, na která byly naloženy ženy
a děti a odvezeny do Furaydisu. Na silnici, poblíž železniční trati, byla rozházená další těla.

- Muhammad Abu Hana, narozen v roce 1936, obyvatel tábora Yarmuk

Shromáždili jsme se v centru vesnice, v domě Hajje Mahmuda al-Yahya. Když vesnice padla a vstoupili do ní vojáci, nahnali nás na pláž. Cestou, poblíž Badranova domu na ulici vedoucí k mešitě, jsem napočítal těla sedmi mladých lidí z vesnice.

Jedna žena, `Izzat Ibrahim al-Hindi, začala křičet při tom hrůzném pohledu, ale dávka střelby ji nadobro umlčela. Tato žena byla matkou mučedníka `Abd al-Vahhaba Hasana `Abd al-`Ala, kterého koncem roku 1947 zabily bomby nastražené Židy na haifském trhu.

Když nás nakládali na nákladní auta, viděli jsme těla naskládaná podél silnice jako naskládané dřevo. Jedna žena poznala mezi mrtvými svého synovce - byl to Muhammad Awad Abu Idriss. Začala křičet. Ještě nevěděla, že stejný osud potkal i její tři syny. Její synové, Ahmad Sulajmán, Chalíl a Mustafa, byli zabiti, ale to jsme se dozvěděli až později, v exilu. Matka tomu však stále odmítala věřit a trvala na tom, že utekli do Egypta a jednoho dne se pro ni vrátí. Zbytek života strávila čekáním na ně.

- Muhammad Ibrahim Abu Amr, narozen v roce 1935, obyvatel tábora Yarmuk

Od chvíle, kdy byla po pádu Haify dobyta vesnice Kafr Lam, jsme se začali obávat útoku na Tanturu. V noci útoku měli muži u různých vchodů do vesnice strážní službu, ale byli špatně vyzbrojeni. Slyšela jsem střelbu a myslela jsem si, že přichází od al-Babu [brány], tedy z jihovýchodní části vesnice. Vzbudila jsem manžela. Nejdřív si myslel, že se mi to zdá, ale střelba byla stále hlasitější, ozývaly se výbuchy a podobně. Přicházely z kopce Umm Rašíd
na jihu a ze směru al-Burj [věž], na pobřeží na severu, kde se nacházejí římské ruiny. Vytáhli jsme děti a spěchali
do domu mých rodičů. Byli jsme vyděšení.

Střelba trochu utichla a lidé si mysleli, že bitva skončila. Jak jsme byli naivní! Abú Chálid `Abd al-`Al dokonce věřil, že izraelský útok byl odražen, a volal: ,,Vyhráli jsme! Dostali jsme je!" O několik minut později se střelba s pomstou obnovila, doprovázená ostřelováním. Lidé začali utíkat na všechny strany a křičet: ,,Židé jsou uvnitř vesnice! Židé jsou ve vesnici!"

Ráno, když nás vedli do sběrny na pláži, zabili Fadla Abu Hana na místě známém jako Marah. Fadl byl neozbrojený, ale měl na sobě khaki bundu. Před našima očima odvedli skupinu mužů a všechny kromě jednoho zastřelili. Řekli mu: ,,Jdi a pověz ostatním, co jsi viděl."

Při hledání peněz a zlata se prohrabávali i plenkami našich nemluvňat, a když si malá holčička zdlouhavě sundávala náušnici, jedna z vojákyň ji strhla a malá začala krvácet.

Pak nás zahnali na pozemek, který patřil rodině Dassuki. Šli jsme tam bosí přes kameny a ostružiny a pak nás naložili na nákladní auta, která nás odvezla do Furaydisu. Tam můj dědeček, Hajj Mahmud Abu Hana, poslal jednu ze svých dcer, aby mu našla rubáš v `Ayn Ghazalu nebo Ijzim, protože cítil, že přišla jeho hodina. Ani na jednom
z těchto míst žádný nenašla a vrátila se s prázdnýma rukama. On však již vydechl naposledy poté, co se dvakrát poklonil k zemi a přečetl verše z Koránu a vyzval Všemohoucího, aby ho nenechal zemřít mimo Palestinu. Našli jsme tedy pokrývku, kterou jsme rozřízli, abychom z ní odstranili vlněnou výplň a ze zbylého materiálu jsme vytvořili rubáš, do kterého jsme ho zabalili k pohřbu.

Ve Furaydisu vojenské vozidlo řízené vojákyní úmyslně srazilo ženu z Tantury, Aminu Muhammad Abu Umar, manželku Fáliha al-Sa`bího, která se vracela z pole se svazkem pšenice na hlavě, kterou nasbírala, aby nakrmila své děti. Žena, která byla svědkem této scény, přispěchala, aby tělo mrtvé ženy stáhla z vozovky. Proti ní se řítilo další vozidlo. To ji minulo, ale mrtvou ženu přejelo podruhé.

Toho dne jsem si řekla, že nastal konec dnů a že nikdo z nás tyto události nepřežije.

Ve Furaydisu jsme strávili měsíc. Narodilo se tam dítě, první dítě Tantury narozené po masakru. Rodina Abu Safiyyas přišla v den pádu vesnice o většinu svých mužů.

- Amina al-Masri (Umm Mustafa), narozená v roce 1925, obyvatelka damašské čtvrti Qabun

Vysvětlivky