Stezka mučení v Tel Avivu: Role Izraele ve skandálu Abu Ghraib
Zdokumentované mučení a zneužívání Palestinců ze strany Izraele může vyvolávat srovnání s taktikou USA během okupace Iráku, ale při bližším pohledu zjistíme, že má odlišný původ v sionistické entitě.
Pouhých pět dní po zahájení ''války'' v Gaze zadrželi izraelští vojáci a osadníci tři Palestince ve vesnici Wadi al-Seeq
na okupovaném Západním břehu Jordánu. Svlékli je do spodního prádla, poté jim zavázali oči, surově je bili železnou trubkou, fotografovali je při ponižování a nakonec na ně močili. Jedna z obětí, Mohammad Matar, při líčení tohoto utrpení izraelskému listu Haaretz přirovnal toto barbarství k nechvalně známému skandálu v iráckém Abu Ghraibu. ,,Je to úplně stejné jako tam," prohlásil.
Sexuální ponižování a mučení Palestinců pokračovalo - a rozšířilo se - po izraelské pozemní invazi do Gazy o dva týdny později. Brzy izraelští vojáci zadržovali a ponižovali velké skupiny palestinských mužů a žen a vystavovali je sexuálnímu zneužívání
v různých zadržovacích zařízeních.
Dne 21. února se Khaled al-Shawish stal devátým Palestincem, který od 7. října zemřel v izraelských věznicích, pravděpodobně v důsledku mučení.
Podobnosti mezi mučením, které je nyní pácháno na Palestincích, a mučením Iráčanů před 20 lety v Iráku však nepřekvapují. Izrael a techniky mučení, které jeho zpravodajské služby za desetiletí okupace zavedly, sehrály důležitou a do značné míry přehlíženou roli ve skandálu ve věznici Abu Ghraib v roce 2004, zejména díky používání sexuálního ponižování a znásilňování.
Civilní kontraktoři
V chaotickém období po nezákonné americké invazi do Iráku v roce 2003 se brigádní generálka Janis Karpinski, která neměla žádné předchozí zkušenosti s řízením věznic, se ocitla ve vedení Abu Ghraib a dalších vězeňských zařízení - celkem 15 v jižním
a středním Iráku. Ačkoli vojenští policisté (MP) pod jejím velením nebyli pro výslechy dostatečně vybaveni, generálmajor Geoffrey Miller, nechvalně proslulý svým působením v táboře X-Ray na Guantánamu, se zasazoval o jejich zapojení do procesu.
Karpinski uvedl, že po Millerově návštěvě začalo do Abu Graib přijíždět velké množství civilních kontraktorů, kteří zde prováděli výslechy. Tito civilní kontraktoři pak dávali rozkazy nízko postaveným příslušníkům MP v záloze, kteří prováděli mučení zachycené na známých fotografiích z mučení, jež později unikly do médií.
Dále uvádí, že příslušníci MP, kteří jsou na uniklých snímcích zachyceni při mučení a ponižování Iráčanů, byli do Abu Ghraib nasazeni těsně před pořízením prvních fotografií. To znamená, že začali mučit irácké vězně sofistikovanými způsoby ihned
po příjezdu do věznice:
,,Nahradili tam sloužící jednotku národní gardy, protože ta byla již rok nasazena. Vojáci se jen tak jednoho rána nerozhodnou: "Hele, jdeme týrat nějaké vězně..."
Na některých fotografiích je datum z konce října, listopadu. Co se tedy stalo?''
Mezi smluvními partnery, kteří vyslýchali vězně, byli i zaměstnanci soukromé bezpečnostní firmy CACI. Jeden z vyslýchajících,
Eric Fair, působil v roce 2004 ve věznici Abu Ghraib a v neklidném městě Fallujah. Uvedl, že vyšetřovatele v Iráku naučila izraelská armáda během společného výcviku používat mučicí zařízení známé jako "palestinské křeslo".
V lednu téhož roku odcestoval prezident CACI Jack London do Izraele v rámci delegace na vysoké úrovni složené z amerických kongresmanů, dodavatelů obranných služeb a proizraelských lobbistů. Během návštěvy předal tehdejší izraelský ministr obrany Shaul Mofaz Londonovi na slavnostní večeři ocenění za "úspěchy v oblasti obrany a národní bezpečnosti".
Součástí cesty byla návštěva Beit Horon, "ústředního výcvikového tábora protiteroristických jednotek izraelské policie
a pohraniční policie" na Izraelem okupovaném Západním břehu Jordánu.
Brigádní generálka Karpinski rovněž upozornila na přítomnost izraelských vyšetřovatelů v Iráku. Takto popsala zkušenost
v jednom bagdádském zpravodajském zařízení:
,,Viděla jsem tam jednotlivce, kterého jsem předtím neměla příležitost potkat,
a zeptala jsem se ho, co tam dělá". Odpověděl: "No, já tady provádím část výslechů. Mluvím arabsky, ale nejsem Arab, pocházím z Izraele".''
Kdo je Stephen Cambone?
V listopadu, přibližně v době, kdy byly pořízeny první fotografie zachycující mučení v Abu Ghraib, podepsal americký generálporučík Ricardo Sanchez, vrchní velitel v Iráku, rozkaz o předání velení v Abu Ghraib z rukou Karpinski plukovníkovi Thomasi Pappasovi, veliteli 205. brigády vojenské rozvědky.
Americká vojenská rozvědka v té době podléhala náměstkovi ministra obrany pro zpravodajství Stephenu Camboneovi. Funkce pro něj byla vytvořena v březnu 2003, právě v době, kdy probíhala invaze do Iráku.
Novinář Jason Vest pro deník The Nation uvedl, že Camboneho post byl původně koncipován americkým ministrem obrany Donaldem Rumsfeldem jako "centralizační opatření", způsob, jak mu dát k dispozici "jednoho psa, do kterého by mohl kopat",
a ne "celou boudu" jednotlivých civilních a uniformovaných obranných zpravodajských agentur.
Ačkoli Cambone neměl žádné zkušenosti se zpravodajskými službami, Rumsfeld ho považoval za svého chráněnce a loajálního straníka. Pod Rumsfeldovou záštitou Cambone povýšil z pozice hlavního náměstka na náměstka ministra Douga Feitha, dalšího strůjce války v Iráku.
Vest dodal, že z memoranda náměstka ministra obrany Paula Wolfowitze, Camboneho přímého nadřízeného, vyplývá, že Cambone měl pravomoc poskytovat dohled a politické pokyny pro zpravodajské aktivity ve všech organizacích v rámci amerického ministerstva obrany.
Jinými slovy, Cambone dohlížel na americkou vojenskou rozvědku, která v listopadu 2003, kdy byly pořízeny první fotografie
z mučení, kontrolovala Abu Ghraib.
Stejně jako Feith, Rumsfeld a Wolfowitz byl Cambone proizraelský neokonzervativec, který pracoval pro Projekt pro nové americké století (PNAC), americký think tank, který hostil republikánské neokonzervativce mimo vládu během Clintonova prezidentství v 90. letech. V roce 1998 PNAC slavně obhajoval posun směrem k asertivnější zahraniční politice USA, včetně svržení Saddama Husseina, které by přišlo pouze po "nějaké katastrofické a katalyzující události, jako je nový Pearl Harbor".
Nápadné podobnosti
Zpráva v Los Angeles Times z listopadu 2003 popisuje úzké vztahy mezi izraelskou a americkou vojenskou rozvědkou
pod vedením Camboneho.
,,Ti, kdo se musí zabývat podobnými problémy, mají tendenci sdílet informace, jak nejlépe dovedou," citovala ho agentura. Novinám to řekl také vysoký představitel americké armády:
,,[Izraelci] mají z vojenského hlediska jistě bohaté zkušenosti s řešením vnitřního teroru, městského teroru, vojenských operací v městském terénu a právě teď probíhá velké sdílení zpravodajských informací a znalostí, což dává smysl... Určitě využíváme jejich znalostní základnu, abychom zjistili, co se v takových situacích dělá.''
Mučení Iráčanů v Abu Ghraib vyšlo najevo o dva měsíce později, v lednu 2004, poté, co poslanec Joseph Darby předal vojenskému oddělení pro vyšetřování trestných činů (CID) CD s fotografiemi zachycujícími mučení.
Taktiky používané k mučení zadržených byly shrnuty v e-mailu, který koloval na ministerstvu obrany. V e-mailu se uvádí, že bylo zobrazeno 10 vojáků, kteří se podíleli na těchto činech:
,,Nechávali zadržené muže pózovat nahé, zatímco dozorkyně ukazovaly na jejich genitálie; nechávali zadržené ženy, aby se obnažovaly před dozorci; nechávali zadržené, aby mezi sebou prováděli neslušné akty; a dozorci fyzicky napadali zadržené tím, že je bili a tahali za škrticí řetězy.''
Tuto taktiku dále popsal generálmajor Antonio Taguba, který byl pověřen vyšetřováním událostí v Abu Ghraib.
V květnu 2004 byl Taguba předvolán na schůzku s Rumsfeldem, Wolfowitzem, Cambone a dalšími představiteli ministerstva obrany, kteří se přiznali, že nevědí, co se v Abú Ghrajbu stalo.
Taguba řekl: "Popsal jsem nahého zadrženého ležícího na mokré podlaze, spoutaného, kterému vyšetřovatel strkal věci
do konečníku, a řekl jsem: 'To není zneužívání. To je mučení. Bylo ticho."
Na jiném místě Taguba uvedl, že viděl "video, na němž americký voják v uniformě sodomizuje zadrženou ženu", a také "fotografie arabských mužů, kteří mají na sobě ženské kalhotky". Jak to vysvětluje:
,,Z toho, co jsem věděl, vojáci prostě nechtěli sami iniciovat to, co udělali, bez jakéhokoli vědomí nadřízených.''
Taguba však mohl vyšetřovat pouze vojenskou policii, nikoli vojenskou zpravodajskou brigádu, která měla věznici po listopadu pod kontrolou, ani vyšší úředníky dohlížející na vojenskou zpravodajskou službu, jako byl Cambone, nebo jiné vysoké úředníky ministerstva obrany se silnými vazbami na Izrael, včetně Rumsfelda a Wolfowitze.
,,Tyto jednotky MP nebyly tak kreativní... Někdo jim dával pokyny, ale mně bylo zákonem znemožněno další vyšetřování na vyšších místech. Byl jsem omezen
na schránku.''
Nejznámější fotografie z mučení ukazují Iráčana Saada, jak stojí na bedně, má na sobě černou deku a kuklu a k rukám, nohám
a pohlavnímu údu má připojené elektrické dráty.
Zařízení 1391
"Kreativní" mučící techniky zaměřené na sexuální ponižování a znásilňování však mají jasný původ. Izraelští vyšetřovatelé učili americké kontraktory a MP mučící techniky, které Izrael dlouhodobě používá proti Palestincům a dalším Arabům.
V listopadu 2003, kdy Cambone chválil Izrael za jeho pomoc v Iráku, zveřejnil deník The Guardian zprávu s podrobnostmi
o mučení, kterému Izrael podroboval vězně v tajné věznici známé jako "zařízení 1391".
,,Když mě zatkli, byl jsem bosý v pyžamu a byla mi opravdu zima," říká Sameer Jadala, palestinský řidič školního autobusu. ,,Když jsem se tam dostal, řekli mi, abych se svlékl, a dali mi modrou uniformu. Pak mi dali černý pytel, na hlavu.''
Jiní bývalí vězni v zařízení 1391 popsali, jak byli při výslechu svlékáni do naha, měli zavázané oči, spoutané ruce a bylo jim vyhrožováno znásilněním.
Zpráva deníku Guardian podrobně popisuje, jak v zařízení po desetiletí docházelo k mučení. Prvními vězni v zařízení byli Libanonci unesení izraelskými silami během jejich 18leté okupace jižního Libanonu, která začala v roce 1982.
Šejk Abd al-Karim Obeid, duchovní vůdce libanonské odbojové skupiny Hizballáh, byl unesen v roce 1989 a převezen do zařízení 1391. Obeid se podílel na partyzánských operacích s cílem vyhnat izraelské jednotky okupující zemi. Byl unesen ze svého domu
ve vesnici Jibchit v jižním Libanonu izraelským komandem, které přiletělo vrtulníkem.
Při zátahu na Obeida izraelské síly unesly také mladého muže Hashema Fahafa, který navštívil šejcha, aby u něj hledal náboženské vedení. Fahaf nebyl nikdy obviněn ze spáchání trestného činu, ale následujících 11 let byl držen v izraelských věznicích, včetně zařízení 1391.
Izrael držel Fahafa a dalších 18 Libanonců jako rukojmí nebo vyjednávací žetony, aby získal zpět izraelského letce Rona Arada, jehož letadlo havarovalo v Libanonu při bombardování cílů Organizace pro osvobození Palestiny.
Podle listu Haaretz plukovník záložní armády z jednotky 504, známé jako "Het", vyprávěl, jak jeden z vyšetřovatelů v zařízení "svlékl podezřelého do naha a nutil ho pít čaj nebo kávu z popelníku plného cigaretového popela a pak mu vnutil do úst holicí krém nebo zubní pastu".
Het si vzpomněl na jiný případ, kdy vyšetřovatel, známý jako "major George", zasunul "obušek do konečníku podezřelého
a požádal ho, aby si na obušek sedl, pokud podezřelý nebude ochoten mluvit".
Namísto stíhání majora George zahájily izraelské orgány proti Hetovi trestní řízení za to, že odhalil mučení v zařízení 1391.
Rozdělení Iráku v zájmu Izraele
Hněv vyvolaný odhalením Abu Ghraib je všeobecně považován za příčinu iráckého povstání, které se snaží vyhnat americké jednotky. Samotné povstání začalo poté, co stejní proizraelští konzervativci v Bushově administrativě učinili osudové rozhodnutí rozpustit iráckou armádu.
Tato chyba zanechala statisíce vycvičených vojáků bez zaměstnání, z nichž mnozí následně vstoupili do řad povstalců. Díky své důvěrné znalosti výzbroje a taktiky irácké armády se tito bývalí vojáci stali hrozivými protivníky v kampani proti americkým okupačním silám.
Násilí se brzy vymklo kontrole a přerostlo v sektářskou občanskou válku, která rozdělila irácké sunnitské, šíitské a kurdské obyvatelstvo. Stovky tisíc Iráčanů byly zabity, protože země byla téměř rozvrácena.
Server Wired po letech poznamenal, že ačkoli se v americkém obranném establishmentu nakonec objevila shoda, že "rozhodnutí napadnout Irák bylo neuvážené a že původní plán na stabilizaci země byl ještě horší", Stephen Cambone měl jiný názor.
Podle někdejšího šéfa zpravodajských služeb Donalda Rumsfelda byla válka v Iráku a chaos, který vyvolala, "jedním z největších strategických rozhodnutí první poloviny 21. století, pokud se neukázalo, že tím největším".
V očích sionistických neokonů byla cena lidských životů a utrpení nutnou obětí pro dosažení jejich dlouhodobých cílů v západní Asii. Strůjci války v Iráku, včetně Cambona, Rumsfelda, Feitha a Wolfowitze, považovali devastaci, kterou způsobili,
za prostředek k dosažení cíle - neutralizace potenciálních hrozeb pro Izrael.
Ve světle akcí Islámského odporu v Iráku je však zřejmé, že jejich velkolepé plány nakonec ztroskotaly.
