První intifáda

Dvacet let po rozšíření izraelského kolonialismu na zbytek Palestiny začali obyvatelé Západního břehu Jordánu a Pásma Gazy žít pod nesnesitelným útlakem, který v těchto nově okupovaných oblastech udržuje izraelská vojenská a civilní správa. 

Občanské a politické svobody neexistovaly a Palestinci byli denně vystaveni ponižování a násilí. Stačilo se jen obléknout do barev palestinské vlajky, abyste byli surově zbiti a uvězněni. Běžně docházelo k vyvlastňování půdy, kolektivním trestům a záměrným strategiím de-rozvoje, jejichž cílem bylo každým rokem zmenšovat palestinskou ekonomiku. Ve všech ohledech řídila jejich životy cizí vojenská diktatura, která je považovala za méněcenné ve všech ohledech.

Kromě toho se Palestinci stali levnou a vykořisťovanou pracovní silou v Izraeli, kde podle odhadů pracovalo přibližně 35-40 % veškeré palestinské pracovní síly v rámci zelené linie. Tato koncentrovaná represe a vykořisťování vytvořily nestabilní atmosféru, která mohla explodovat, pokud se objevil správný spouštěcí mechanismus.

Bezprostředním spouštěčem " válka kamenů", jak se intifádě přezdívá, byla dopravní nehoda, kterou 7. prosince 1987 zavinil řidič izraelského vojenského nákladního auta. V uprchlickém táboře Jabaliya v Pásmu Gazy řidič najel do několika palestinských aut, přičemž zabil čtyři lidi a několik dalších zranil. Při následných masových demonstracích se palestinská mládež střetla
s izraelskou okupační armádou.

Ani v následujících dnech a týdnech se izraelské armádě nepodařilo dostat stále rozsáhlejší nepokoje pod kontrolu. Palestinské povstání proti pokračujícímu útlaku a naprostému zbavení politických práv, proti vyvlastňování půdy, kolonizaci a hospodářskému vykořisťování dostalo brzy své jméno: Intifáda.

Izrael reagoval politikou "železné pěsti": Následoval zákaz vycházení, masové zatýkání, mučení a deportace. Myšlenka "transferu" Palestinců z okupovaných území, a dokonce i ze samotného Izraele, která se v sionistických kruzích objevovala již od 30. let
20. století, byla nyní otevřeně podporována vládními kruhy. Ministr obrany Jicchak Rabin vydal rozkaz lámat mladým demonstrantům kosti. 

Nic z toho však nedokázalo zlomit vůli Palestinců k odporu. Do povstání se mezitím zapojilo veškeré obyvatelstvo ze všech společenských vrstev. Vznikaly výbory, které nejen organizovaly stávky a každodenní demonstrace a dohlížely na bojkot zboží
a daní (Palestinci během dvacetileté okupace zaplatili na "okupační dani" přes 800 milionů dolarů), ale také se ujímaly důležitých sociálních úkolů - lékařské péče, finanční pomoci rodinám vězňů, dalšího vzdělávání. Rozhodující pro to bylo vytvoření "Jednotného národního vedení intifády" (UNFI) na okupovaných územích na jaře 1988, jehož členy byly Fatah, Džihád, DFLP, PFLP a Palestinská komunistická strana. VNFI působila v ilegalitě prostřednictvím pravidelně vydávaných letáků, které stanovovaly termíny stávek a demonstrací. Cílem aktivistů intifády bylo ukončit izraelskou okupaci a vytvořit nezávislý palestinský stát pod vedením OOP v souladu s nezadatelným právem národa na sebeurčení. 

OOP (PLO) se ujímá vedení 

OOP již v měsících před vypuknutím intifády pozorně sledovala dění na Západním břehu Jordánu a v Pásmu Gazy a vytvořila širokou síť organizací, které zajišťovaly spojení mezi "uvnitř" a "vně". Během několika týdnů pak byla schopna převzít vedení povstání, dát mu politický směr a vytvořit podmínky, které zajistily pokračování povstání na další roky. Dne 31. července 1988 se jordánský král Hussein v televizním projevu vzdal nároku na svrchovanost nad Západním břehem Jordánu a východním Jeruzalémem, který uplatňoval od počátku 50. let. Jeho odstoupení bylo rozhodujícím vítězstvím intifády. O několik dní později OOP prohlásila, že převezme odpovědnost za palestinská okupovaná území.

V tomto okamžiku vstoupilo do povědomí veřejnosti nové hnutí: Hamás. Organizace, kterou palestinské Muslimské bratrstvo koncipovalo jako masové hnutí, si brzy získala popularitu mezi lidmi v Pásmu Gazy, Hebronu a Nábulusu. Hamás striktně odmítal dohodu s Izraelem a propagoval ozbrojený boj až do konečného osvobození Palestiny. Izrael sám finančně podporoval rozvoj Hamásu s cílem vytvořit na okupovaných územích protiváhu OOP. To se však nepodařilo. 

Vyhlášení státu Palestina 

Intifáda vyvrcholila 15. listopadu 1988, kdy Palestinská národní rada na 19. zasedání v Alžíru vyhlásila nezávislý palestinský stát
s hlavním městem Východní Jeruzalém. Národní rada dále uznala plán OSN na rozdělení Palestiny z roku 1947 (rezoluce
č. 181), odmítla ozbrojený boj a vyjádřila ochotu zahájit přímá jednání s Izraelem na základě rezoluce č. 242. OOP tak uznala právo Izraele na existenci a zavázala se k dvoustátnímu řešení pět let před "dohodou z Gazy a Jericha", která byla oslavována po celém světě. Zatímco drtivá většina zemí uznala stát Palestina, Izrael stále nebyl schopen učinit odvážný krok a přijmout jej.

Do začátku krize v Perském zálivu v srpnu 1990 byly zahájeny arabské, evropské a americké mírové iniciativy, které však rychle ztroskotaly - například USA přerušily své kontakty s OOP pod tlakem Izraele jen několik měsíců po zahájení rozhovorů. Zatímco neúspěch palestinské mírové iniciativy byl zřejmý, izraelská politika na okupovaných územích byla pro Palestince stále hrozivější. Kromě toho začal nebývalý příliv nových ruských přistěhovalců - v roce 1991 jich bylo více než milion -, což posílilo propagandu "Velkého Izraele" na nejvyšších úrovních izraelské vlády.

První kroky k mírovým jednáním 

Po skončení války v Zálivu, kterou museli Palestinci na okupovaných územích strávit zavření doma a bez plynových masek kvůli přísnému zákazu vycházení, propagovaly USA "nový světový řád". Pod záštitou Ameriky a Sovětského svazu byla 30. října 1991 po intenzivním zprostředkování USA zahájena Madridská mírová konference (30. října 1991). Delegace Izraele, Egypta, Sýrie, Libanonu a Jordánska, jejichž členy byli také Palestinci ze Západního břehu Jordánu a Pásma Gazy, se dohodly na dvoustranných jednáních - s cílem vyřešit konflikt - a na mnohostranných setkáních - s cílem vyjasnit otázky týkající se hospodářské spolupráce, životního prostředí, vody, uprchlíků a kontroly zbrojení.

Jednání mezi Palestinci a Izraelci byla bezvýsledná. Ta stanovila nejen složení jordánsko-palestinské delegace (Palestinci 
z východního Jeruzaléma se nesměli zúčastnit), ale také vymezila body jednání. Ani vítězství Jicchaka Rabina v parlamentních volbách v červnu 1992 zpočátku nezměnilo patovou situaci. V prosinci 1992 bylo 415 Palestinců deportováno na 'území nikoho' mezi Libanonem a Izraelem. Intifáda pokračovala, ekonomická situace Palestinců se zhoršovala, porušování lidských práv, vyvlastňování půdy a výstavba osad neustávaly. V březnu 1993 izraelská vláda rozhodla o téměř úplném uzavření území, které trvá dodnes a znemožňuje většině palestinského obyvatelstva přístup do východního Jeruzaléma a na svatá místa. V důsledku toho dosáhly palestinsko-izraelské kontakty počátkem roku 1993 svého nejnižšího bodu.

Z iniciativy norského ministra zahraničí Johana Holsta bylo 20. ledna 1993 v Norsku zahájeno první kolo přísně tajných jednání mezi Izraelem a OOP. V únoru a březnu byly v norském Sarpborgu vypracovány návrhy deklarace zásad. Poté, co OOP odmítla revidovanou verzi (květen 1993), pověřil ministr zahraničí Šimon Peres Joela Singera (právního poradce na ministerstvu zahraničí) a Uriho Savira, aby vedli další jednání s cílem dát rozhovorům oficiální úroveň. Palestinci a Izraelci nakonec za Holstova zprostředkování dosáhli dohody (srpen 1993).  "Deklarace zásad dočasné samosprávy" byla podepsána na tajném ceremoniálu (19. srpna 1993). O měsíc později si Jásir Arafat a premiér Jicchak Rabin vyměnili dopisy o vzájemném uznání (9.-10. září 1993). První krok byl učiněn. Oficiálním podpisem Deklarace zásad 13. září 1993 Mahmúdem Abbásem, členem výkonného výboru
a blízkým poradcem Jásira Arafata, a ministrem zahraničí Šimonem Peresem byl mírový proces zahájen.

Zdroje: Britanica
             https://palaestina.org/de/palaestina/geschichte/erste-intifada