Proč Izrael nikdy "nedokončí práci"
Izrael má jen dvě možnosti: buď následovat Ben Gvira a Smotricha v jejich snaze změnit válku o půdu
v náboženskou válku, nebo jednat s Palestinci o tom, jak se o půdu podělit jako rovný s rovným.
Široce vytrubované odhodlání izraelského válečného kabinetu obsadit Rafáh, kde se ukrývá 1,4 milionu Palestinců násilně vyhnaných ze severu a středu Gazy, maskuje rostoucí pochybnosti o tom, čeho dosáhnou, až se tam dostanou.
Premiér Benjamin Netanjahu není sám, kdo na tom trvá: "Uděláme to. Dostaneme zbývající teroristické prapory Hamásu
v Rafáhu." Prosazuje to i vůdce opozice Benny Gantz: "Těm, kteří říkají, že cena je příliš vysoká, říkám jasně: Hamás má na výběr. Může se vzdát, propustit rukojmí a obyvatelé Gazy mohou slavit ramadán."
Toto chvástání je určeno pro domácí izraelskou spotřebu.
Izraelské armádě trvalo čtyři měsíce, než se probojovala na 41 km dlouhý a až 12 km široký kus země. Naproti tomu koalici vedené USA trvalo v roce 2003 dobytí Bagdádu jen něco málo přes pět týdnů. Izrael za čtyři měsíce použil tolik munice jako USA
za sedm let v Iráku.
Je zřejmé, že se něco ošklivě pokazilo.
Buď izraelští vojáci nejsou tak dobří, jak si mysleli, nebo byl odpor Hamásu a dalších bojovníků nečekaně tuhý. Jedno je jisté: izraelské síly nebojovaly s jednou rukou svázanou za zády.
Když shrnul náladu v zemi, poslanec Likudu Nissim Vaturi minulý týden v Knessetu prohlásil: "Kdo dostal kulku, ten si ji pravděpodobně zasloužil." A to se mu podařilo. A armáda se právě o to snažila.
Podmínky hromadného vystěhování
Bombardování, dělostřelecké údery a údery bezpilotních letounů jsou šité na míru, aby terorizovaly civilisty a vytvořily podmínky pro masové vystěhování. Hromadné oběti a útoky na kritickou infrastrukturu jsou válečným cílem, nejedná se o vedlejší škody. Mezinárodní soudní dvůr to jasně uznal, když Izraeli nařídil, aby dodržoval Úmluvu o genocidě.
Pod chvástáním se skrývají záblesky temnější reality pozemní kampaně.
Izraelská vojenská rozvědka například věří, že Hamás přežije jako militantní skupina schopná vést proti nim operace. Tvrdí, že "autentická podpora" Hamásu je mezi Palestinci v Gaze stále vysoká.
Izraelská novinářka Ilana Dayan z kanálu 12 uvedla, že tyto závěry byly před týdnem předloženy politickým představitelům vysokými armádními důstojníky, představiteli Šin Bet a členy Rady národní bezpečnosti. "Přinejmenším v tomto ohledu," naznačila, "nedojde k absolutnímu vítězství".
K tomuto závěru dospěli mnozí mimo Izrael již před čtyřmi měsíci.
Stejně naléhavé jsou pro izraelské velení i další otázky: Mají vojáci dostatek sil, aby mohli provést rozsáhlou operaci v Rafáhu
a znovu obsadit filadelfský koridor, aniž by museli povolat další záložníky? Musí se dostavit určitá míra válečné únavy.
Druhým okruhem otázek je situace v sousedním Egyptě. Prezident Abdel Fattah El-Sisi si zatím s Izraelem v otázce hranice
u Rafáhu zahrává. Sisi umožňuje Izraeli diktovat tok pomoci do Gazy a připravuje se na příliv uprchlíků. Sinajská nadace pro lidská práva uvedla, že egyptské úřady připravují desetikilometrovou nárazníkovou zónu pro přijetí vysídlených Palestinců.
Opětovné obsazení Filadelfského koridoru, 14 km dlouhého nárazníkového pásma podél hranice, by však bylo porušením mírové smlouvy, kterou Egypt podepsal s Izraelem v roce 1979, i když ne natolik, aby ji musel roztrhat.
Největší obavy má egyptská vojenská rozvědka z infiltrace ozbrojenců na Sinaj, kde je již pevně zakořeněno povstalecké hnutí.
Vlny odporu
Třetím faktorem, který ovlivňuje bezprostřední pozemní invazi do Rafáhu, je Washington.
Stejně jako Ukrajina si Izrael uvědomil, že jeho palebná síla značně převyšuje jeho vlastní zásoby munice. Ty musí být neustále doplňovány z USA. Je v rukou prezidenta Joe Bidena, aby tento přísun zbraní zastavil nebo omezil, zejména proto, že zřejmě udělal červenou čáru za nutností evakuovat uprchlíky z Rafáhu.
Zatím nic nenasvědčuje tomu, že by Biden za tuto páku zatáhl. Právě naopak. To však neznamená, že s blížícími se prezidentskými volbami v USA nebude hrozit, že tak učiní.
Je tedy stejně tak možné, že hlasité hrozby o krvavé pozemní ofenzivě na Rafáh jsou přinejmenším prozatím součástí pokračujících přerušovaných jednání s Hamásem o příměří a výměně izraelských rukojmích a palestinských vězňů.
Ale nechme výše uvedené stranou.
Předpokládejme, že přijde doba, kdy Izrael ovládne celé pásmo Gazy. Čeho tím dosáhne kromě více než 30 000 mrtvých?
První chyba, které se Netanjahu dopouští, je, že si myslí, že když zlikviduje v Rafáhu, jak se domnívá, poslední čtyři prapory Hamásu, bude konec hry.
Hamás není armáda s omezeným počtem bojovníků. Je to povstání, myšlenka, která se může přenášet z jedné rodiny
na druhou, z jedné generace na druhou nebo dokonce z jednoho hnutí na druhé. Není velký rozdíl v tom, která strana nesla pochodeň, ale samotná pochodeň hoří dál.
Hamás si nedělá iluze, že může vojensky zvítězit nad mnohem větší konvenční silou. Na bitevním poli však nezvítězili ani Alžířané, ani Africký národní kongres (ANC), ani Irská republikánská armáda (IRA). Všichni se probojovali k jednacímu stolu. Takže i kdyby Izrael donutil Hamás opustit Gazu, a já nevěřím, že to dokáže, zvítězí?
Izrael v této 75 let trvající kolonizaci několikrát vyhlásil vítězství. V roce 1948 vyhlásil vítězství vyhnáním 700 000 Palestinců
z jejich měst a vesnic.
V roce 1967 si Izrael myslel, že zničil tři arabské síly. Ariel Šaron vyhlásil vítězství o 15 let později, když vytlačil Jásira Arafata
a OOP z Bejrútu. Pět let poté vypukla první intifáda.
Když mírová jednání zkrachovala, vypukla druhá intifáda. Izrael se opět domníval, že může rozdrtit palestinskou národní věc tím, že obklíčí Jásira Arafata v jeho sídle v Ramalláhu a otráví ho. Bylo to vítězství?
Dnes si Izrael myslí, že může rozdrtit Hamás v Gaze tím, že zabije čtyři muže, mezi nimiž zaujímají zvláštní místo Jehia Sinwar
a Mohammed Deif.
Seznam palestinských vůdců zabitých je již dlouhý. Izz ad-Dín al-Qassam, muslimský kazatel a vůdce arabského nacionalistického boje, byl zabit Brity v roce 1935.
Kamal Udwan, jeden z nejvyšších představitelů Fatahu a OOP, byl zabit při izraelském náletu v Libanonu v roce 1973; Khalíl
al-Wazír, vysoký Arafatův poradce, byl zavražděn ve svém domě v Tunisu izraelským komandem; Ahmed Jásin, duchovní vůdce Hamásu, byl zabit, když na něj izraelský vrtulník vypálil raketu, když se vracel z ranní modlitby ve městě Gaza.
Střelbou z vrtulníku Apache byl zabit také spoluzakladatel Hamásu Abdel Azíz al-Rantísí, zakladatel a generální tajemník Palestinského islámského džihádu (PIJ) Fathí Šakáki, kterého na Maltě pětkrát postřelili dva agenti Mosadu, a generální tajemník Lidové fronty pro osvobození Palestiny (PFLP) Abú Alí Mustafa.
Čeho však toto zabíjení dosáhlo, kromě toho, že vyvolalo další a silnější vlnu odporu a přivedlo na svět další generaci bojovníků zocelených dějinami z rukou okupantů?
Vzpomínka na masakry
Historie je poháněna kolektivní pamětí. Vzpomínky na masakry z války v roce 1948, jako byla Tantura nebo Sabra a Šatíla v roce 1982, se předávaly ústně. V té době neexistoval internet ani téměř žádné videozáznamy. Slova měla dostatečnou sílu, aby inspirovala budoucí generace k odporu.
Izrael hojně využíval video kompilaci vražd, které 7. října provedl Hamás a další bojovníci z Gazy na kibucech.
Pokud toto video diváky oprávněně vyděsí, představte si, jaký dopad budou mít na budoucí generace Palestinců čtyři měsíce videí masakrů, které izraelské síly provádějí v Gaze, na sociálních sítích.
Nakba neboli katastrofa, kterou Izrael v posledních čtyřech měsících v Gaze provedl, je nesrovnatelně lépe zdokumentovaná než Nakba v roce 1948. Tyto snímky zůstanou na internetu navždy. Proč by si měl Izrael myslet, že se tato Nakba vypaří z povědomí lidí, až skončí s boji?
V Jordánsku žije 11,15 milionu obyvatel, z nichž něco málo přes polovinu tvoří Palestinci pocházející z uprchlíků vyhnaných
ze Západního břehu Jordánu, východního Jeruzaléma a Gazy.
I když odečteme jordánské kmeny z východního břehu Jordánu - a ty se ke Gaze vyjadřují stejně hlasitě jako Palestinci - znamená to, že v Jordánsku žije třikrát více Palestinců než v Gaze. Jsou rozzlobení, relativně dobře situovaní a mají přístup k rostoucímu trhu se zbraněmi. Jordánsko má navíc propustné hranice se Sýrií a Irákem, kde se skupiny podporované Íránem nemohou dočkat, až se zapojí.
Jordánsko je tak ideálním místem pro nábor další vlny palestinských bojovníků.
Kdo by se nyní při zdravém rozumu snažil pacifikovat svou jižní hranici před nepřátelským útokem za cenu opětovného posílení mnohem delší východní hranice? Kdo by vyměnil 60 km nejisté hranice za 482 km?
Slepý pocit oběti
Izrael a jeho příznivci vidí pouze svou vlastní historii a naslouchají svému vlastnímu hlasu. Nevidí, jaké to je být na straně příjemce jejich stále se rozšiřujícího státu.
Nevidí, že Palestinci v Rafáhu, kteří byli při svém exodu na jih několikrát vysídleni, jsou sami potomky uprchlíků z měst, která dnes tvoří součást Izraele - Beerševy, Jaffy, Nakabu.
Nevidí mocnou symboliku toho, co dělá. Snahou rozdrtit Gazu se snaží rozdrtit celý palestinský národ. Pokud Izrael v Gaze uspěje, není v Izraeli, okupovaném východním Jeruzalémě nebo na západním břehu Jordánu Palestince, který by si nemyslel, že bude další na řadě.
Pocit oběti a historického osudu Izraele ho zaslepuje před utrpením, které způsobuje. V jeho očích může existovat jen jedna oběť dějin - židovská.
Pro nikoho jiného není v tomto světonázoru místo. Palestinci jsou nejen neviditelní, oni neexistují. Palestinská národní věc však zcela jistě existuje.
Loni Netanjahu téměř prohlásil, že konflikt skončil, když Saúdská Arábie podepsala Abrahámovy dohody. Sotva o několik týdnů později se Izrael zapletl do nejdelší války, kterou vedl od roku 1947. Dnes tato válka vynesla palestinskou kauzu přímo na vrchol světové agendy lidských práv.
A přesto Netanjahuova armáda jako hazardní hráč házející kostkami o stále vyšší sázky chodí od jedné nemocnice ke druhé, nedaří se jí najít doupě Hamásu, ale stejně jistě ničí zdravotní systém v Gaze. Postupuje od severu k jihu a prohlašuje, že vítězství je na dosah.
Benny Morris, bývalý levicový revizionistický historik, který se stal jestřábem, řekl listu Frankfurter Algemeiner, že Netanjahua nemá rád: "Je to podvodník. Ale má pravdu v tom, že válka by měla pokračovat, dokud nebude Hamás rozdrcen, už jen proto, že v celém regionu budeme považováni za poražené, pokud práci nedokončíme."
Pro historika Morrise mám novinku. Izrael svou práci nikdy "nedokončí".
Má jen dvě možnosti - následovat Itamara Ben Gviru a Bezalela Smotricha v jejich snaze změnit válku o půdu v náboženskou válku, nebo si sednout s vedením, které si Palestinci mohou svobodně zvolit, a diskutovat o tom, jak se mohou o půdu dělit jako rovný s rovným.
Vím, kterou volbu bych si vybral já.
