Proč chce Izrael vymazat kontext a historii ve válce s Gazou

Toto je překlad článku od Ilana Pappé, izraelského historika a ředitele Evropského střediska palestinských studií na univerzitě v Exeteru. Neshoduje se nutně se všemi postoji týmu Dekolonizujte Palestinu.

Dehistorizace současných událostí pomáhá Izraeli prosazovat genocidní politiku v Gaze.

 
Prohlášení Antonia Guterrese, generálního tajemníka OSN, 24. října 2023 vyvolalo ostrou reakci Izraele. Šéf OSN řekl Radě bezpečnosti OSN, že zatímco nejsilněji odsuzuje masakr, který 7. října vykonal Hamás, přeje si připomenout světu, že se to nestalo ve vakuu. Vysvětlil, že nelze oddělit 56 let okupace od naší interakce s tragédií, která se v ten den odehrála.

Izraelská vláda toto prohlášení rychle odsoudila. Izraelští úředníci požadovali Guterresovu rezignaci a tvrdili, že podporuje Hamás a že ospravedlnil jím provedený masakr. Izraelská média se přidala a mimo jiné tvrdila, že šéf OSN ''projevil ohromující stupeň morálního bankrotu''.

Tato reakce naznačuje, že vznikl nový typ obvinění z antisemitismu. Do 7. října Izrael prosazoval rozšíření definice antisemitismu tak, aby zahrnovala kritiku izraelského státu a zpochybňování morálního základu sionismu. Nyní by obvinění z antisemetismu mohla vyvolat i kontextualizace a historizace současných událostí.

Dehistorizace těchto událostí pomáhá Izraeli a západním vládám v prosazování právních předpisů, kterým se v minulosti vyhýbaly z etických, taktických nebo strategických důvodů.

Útok ze 7. října tedy Izrael používá jako záminku k prosazování genocidních předpisů v pásmu Gazy. Je to také záminka pro USA, aby se znovu pokusila prosadit svou přítomnost na Blízkém východě. A pro některé evropské země je to záminkou k porušování
a omezování demokratické svobody ve jménu nové ''války s terorem''.

Existuje však mnoho historických souvislostí pro současné události v Izraeli-Palestině, které nelze ignorovat. Širší historický kontext sahá až do poloviny 19. století, když evangelické křesťanství na Západě proměnilo myšlenku ''návratu Židů'' v náboženský tisíciletý imperativ a propagovalo zřízení židovského státu v Palestině jako část kroků, které povedou ke vzkříšení mrtvých,
k návratu Mesiáše a ke konci časů.

Teologie se stala doktrínou ke konci 19. století a v letech před první světovou válkou ze dvou důvodů.

Zaprvé to bylo v zájmu Britů, kteří chtěli rozebrat Osmanskou říši a začlenit její části do Britské říše. Za druhé, rezonovalo to
s těmi v britské aristokracii - Židy i křesťany - koho okouzlila myšlenka sionismu jakožto všeléku na problém antisemitismu ve střední a východní Evropě, který způsobil nevítanou vlnu židovského přistěhovalectví do Británie.

Když se tyto dva zájmy spojily, přiměly britskou vládu, aby v roce 1917 vydala nechvalně známou Balfourovu deklaraci.

Židovští myslitelé a aktivisté, kteří předefinovali judaismus jako nacionalismus doufali, že tato definice ochrání židovské komunity před existenciálním nebezpečím v Evropě tím, že Palestinu představí jako požadovaný prostor pro ''znovuzrození židovského národa''.

Tímto způsobem se kulturní a intelektuální sionistický projekt proměnil v projekt koloniálního osadnictví, který se zaměřil
na judaizaci historické Palestiny, bez ohledu na to, že byla obývána původním obyvatelstvem.

V reakci palestinská společnost, v té době docela pastorální a ve své rané fázi modernizace a budování národní identity, vytvořila své vlastní antikoloniální hnutí. První významná akce proti projektu sionistické kolonizace bylo povstání al-Buraq v roce 1929, a od té doby hnutí nepřestalo.

Dalším historickým kontextem, který souvisí se současnou krizí, je etnické čištění Palestiny, které sionisti provedli v roce 1948
a které zahrnovalo násilné vyhoštění Palestinců do Pásma Gazy z vesnic, na jejichž ruinách stojí některé izraelské osady napadené 7. října. Takzvaná Nakba vyústila vyhoštěním 750 000 Palestinců, kteří přišli o domov a stali se uprchlíky.

Tato etnická čistka byla zaznamenána světem, ale nebyla odsouzena. Výsledkem je, že Izrael pokračoval v uchylování se
k etnickým čistkám v rámci svého úsilí zajistit úplnou kontrolu nad historickou Palestinou s co nejmenším počtem původních Palestinců. To zahrnovalo vyhoštění 300 000 Palestinců během války v roce 1967 a po ní a vyhoštění více než 600 000
ze Západního břehu, Jeruzaléma, a Pásma Gazy od té doby.

Dále existuje kontext izraelské okupace Západního břehu Jordánu a Gazy. Za posledních 50 let okupační síly uložily Palestincům na těchto územích trvalý kolektivní trest, vystavujíce je neustálému obtěžování izraelskými osadníky a bezpečnostními silami
a uvězňování stovek tisíc z nich.

Od zvolení současné fundamentalistické mesiánské izraelské vlády v listopadu 2022 dosáhly všechny tyto tvrdé předpisy bezprecedentní úrovně. Počet zabitých, zraněných a zatčených Palestinců na okupovaném Západním břehu prudce stoupá. Navíc se izraelská vládní politika stale ještě agresivnější vůči křesťanským a muslimským svatým místům v Jeruzalémě.

A nakonec existuje také historický kontext šestnáctiletého obléhání Gázy, kde téměř polovinu populace tvoří děti.
Už v roce 2018 OSN varovala, že Pásmo Gazy se do roku 2020 stane místem nevhodným pro lidský żivot.

Je důležité si uvědomit, že obléhání bylo uvaleno v reakci na demokratické volby, které Hamas vyhrál po jednostranném izraelském stažení z území. Ještě důležitější je vrátit se do 90. let, kdy byl pás Gazy obehnán ostnatým drátem a odpojen
od okupovaného Západního břehu Jordánu a východního Jeruzaléma v důsledku dohod z Osla.

Izolace Gazy, plot kolem ní a zvýšená judaizace Západního břehu Jordánu byly jasným znakem toho, že Oslo v očích Izraelců znamenalo okupaci jinými prostředky, ne cestu ke skutečnému míru.

Izrael ovládal vstupní body do ghetta v Gaze a monitoroval dokonce i to, jaké jídlo smělo být importováno – občas jej omezil
na určitý počet kalorií. Hamás na toto oslabující obléhání reagoval vypuštěním raket na civilní oblasti v Izraeli.

Izraelská vláda tvrdila, že tyto útoky byly motivovány ideologickým přáním zabít Židy – novou formou nacizmu – bez ohledu
na kontext Nakby i nelidského a barbarského obléhání uvaleného na dva miliony lidí a útlak jejich krajanů v jiných částech historické Palestiny.

Hamás byl v mnoha ohledech jedinou palestinskou skupinou, která slíbila pomstít se nebo reagovat na tuto politiku. Způsob, jakým se rozhodl reagovat, však může přinést vlastní zánik, alespoň v Pásmu Gazy, a může také poskytnout záminku pro další útlak palestinského lidu.

Divokost jeho útoku nemůže být žádným způsobem odůvodněna, to však neznamená, že jej nelze vysvětlit a kontextovat. Jakkoliv strašlivé to bylo, špatnou zprávou je, že se nejedná o událost měnící hru, navzdory obrovským lidským ztrátám na obou stranách. Co to znamená pro budoucnost?

Izrael zůstane státem založeným na koloniálním osadnictví, což bude i nadále ovlivňovat jeho politickou DNA a určovat jeho ideologickou povahu. To znamená, že navzdory svému sebepojetí jako jediné demokracie na Blízkém východě zůstane demokracií pouze pro své židovské občany.

Znovu vypukne vnitřní boj uvnitř Izraele, který v něm probíhal do 7. října, mezi tím, co lze nazvat státem Judea – osadnický stát, který si přeje, aby byl Izrael teokratičtější a rasističtější; a státem Izrael – který si přeje zachovat status quo. Ve skutečnosti už nyní existují známky jeho návratu.

Izrael  bude i nadále státem apartheidu, jak prohlásilo mnoho organizací pro lidská práva. Palestinci nezmizí a budou pokračovat ve svém úsilí o osvobození, a mnoho občanských společností bude na jejich straně, zatímco jejich vlády budou podporovat Izrael a poskytovat mu výjimečnou imunitu.

Cesta ven zůstává stejná: změna režimu v Izraeli, která by přinesla stejná práva pro všechny od řeky k moři a umožnila by návrat palestinských uprchlíků. Jinak cyklus krveprolití neskončí.