Proč Arabové nevítají své palestinské arabské bratry?
Přijetí povinného přesunu obyvatelstva by v zásadě znamenalo nebezpečný precedens pro mezinárodní vztahy a mnoho národů by se pod takovou záminkou očistilo od "nežádoucích menšin". Jinými slovy, pokud se v zásadě přijme, že je možné přesunout
a vyvlastnit palestinský lid, aby Židé mohli mít "židovský stát", pak:
Proč by bylo nepřijatelné "přesunout" 20 milionů Mexičanů do Mexika?
Proč by bylo nepřijatelné "přesunout" milion kosovských Albánců do Albánie?
Proč by bylo nepřijatelné "přesunout" 6 milionů amerických židů do "židovského státu"?
Je ironií, že Srbsko pod Miloševičovým vedením v roce 1999 použilo podobný argument, aby se očistilo od "nechtěné albánské menšiny" (samozřejmě pod záminkou, že Kosovo je pro Srbsko klíčové z hlediska jeho starobylého dědictví a náboženské minulosti).
Prozatím předpokládejme, že výše uvedený argument je pro průměrného Izraelce nebo sionistu nesmysl. Rozeberme si, proč je integrace palestinských uprchlíků do sousedních hostitelských zemí nereálná z následujících ekonomických a politických důvodů:
Ekonomické důvody
Je třeba zdůraznit, že 75 % nových židovských přistěhovalců do Izraele po válce v roce 1948 užívalo uloupené palestinské domy, farmy, auta, nákladní automobily, banky a infrastrukturní zdroje, jako jsou vodovodní sítě, elektrické sítě, železnice, letiště, studny, telegrafní síť a školy, silnice a přístavy.
Jinými slovy, Izrael má jako zástavu uloupený palestinský kapitál, německé peníze na odškodnění za válečné zločiny spáchané během druhé světové války a více než 120 miliard dolarů z peněz amerických daňových poplatníků na pomoc při usazování nových židovských přistěhovalců. Naproti tomu palestinští uprchlíci a příslušné hostitelské země takové štěstí neměli. Pokud má být Palestincům pomoženo usadit se v cizí zemi, musí si vzít cizí majetek, což je vůči ostatním nespravedlivé a nefér.
Z ekonomického hlediska byl největší ekonomickou vzpruhou "židovského státu" uloupený a ukradený palestinský majetek.
Na chvíli předpokládejme, že taková repatriace je v hostitelských zemích možná, a spočítejme si náklady. Předpokládejme například, že je třeba zajistit přiměřené zdravotní pojištění (nikoliv dotované vládou) pro každého palestinského uprchlíka
v Jordánsku (které hostí téměř 3 miliony palestinských uprchlíků), a předpokládejme také, že takové pojištění stojí 100 dolarů měsíčně na jednoho uprchlíka. Celkové roční náklady na zajištění zdravotního pojištění pro všechny uprchlíky v Jordánsku tedy činí nejméně 3,6 miliardy dolarů = 100 dolarů * 12 měsíců * 3 miliony uprchlíků. Všimněte si, že jsme zatím neanalyzovali náklady na zajištění infrastrukturních služeb, tj. silnic, vodovodních sítí, rozvodných sítí, vzdělávání, dopravy, přístavů, letišť, ...atd. Při úvahách o těchto ohromujících číslech mějte na paměti, že roční rozpočet jordánské vlády činí něco málo přes 6 miliard dolarů, zatímco Izrael má rozpočet 53 miliard dolarů.
Zatímco průměrný jordánský občan má nějakou záruku (např. půdu, nemovitý majetek, ... atd. ), která mu zajistí budoucí blahobyt, průměrný palestinský uprchlík má jako záruku pouze svůj stan, a i ten patří OSN. V důsledku toho je čisté jmění
(z ekonomického hlediska) průměrného Palestince téměř nulové, což má negativní dopad na daňové příjmy v hostitelských zemích. Obrovský počet uprchlíků totiž na několik desetiletí utlumil hospodářský růst v těchto hostitelských zemích, protože mnoho základních služeb muselo být odkloněno na pomoc uprchlíkům.
Absence palestinské ekonomické základny paradoxně motivuje průměrného Palestince k investicím do svého intelektuálního kapitálu. Je opravdu úžasné, kolik Palestinců žilo v minulosti životem mnoha Židů. Evropané obecně omezovali nákupy půdy svým židovským občanům, což na oplátku motivovalo mnoho Židů k investicím do svého intelektuálního kapitálu.
Předpokládejme, že výše uvedený ekonomický vzorec je pro průměrného Izraelce nebo sionistu nesmysl, a pak si položme následující otázky:
Pokud je pro hostitelské arabské země snadné začlenit palestinské uprchlíky do své ekonomické a sociální struktury, proč tedy Izrael po třech desetiletích izraelské vojenské okupace Západního břehu Jordánu a Pásma Gazy nedokázal zlepšit život palestinských uprchlíků, které má pod přímou kontrolou?
Pokud je pro hostitelské země snadné integrovat uprchlíky (navzdory jejich omezeným zdrojům), pak by to jistě mělo být mnohem snazší pro Izrael!
Ekonomická situace mnoha palestinských uprchlíků se pod izraelskou okupací paradoxně zhoršila, a nebýt potravinových přídělů OSN, mnozí uprchlíci by už dávno hladověli! Ve skutečnosti se podvýživa palestinských dětí na okupovaném Západním břehu Jordánu a v okupovaném pásmu Gazy od září 2000 zvýšila o 1600 %.
Je nespravedlivé tvrdit, že mnohé arabské země neintegrovaly palestinské uprchlíky do svých ekonomických, sociálních
a dokonce i politických struktur. Z 5,9 milionu palestinských uprchlíků je 3,5 milionu uprchlíků, kteří stále žijí v uprchlických táborech (obvykle se jim říká "registrovaní uprchlíci"). Přes všechny výše uvedené překážky jsou tedy přibližně 2 miliony palestinských uprchlíků (téměř polovina počtu izraelských Židů) již integrovány do ekonomických, politických a sociálních struktur hostitelských zemí.
Politické důvody
Z výše uvedených ekonomických důvodů se palestinští uprchlíci museli a stále musí ucházet o všechny dostupné zdroje
v hostitelských zemích. Průměrný Palestinec (paradoxně stejně jako mnozí Židé na Západě) ví, že musí pracovat dvakrát tvrději než místní dělník, jen aby si udržel práci. V průměru nejsou Palestinci (z ekonomických a politických důvodů) v hostitelských zemích vítáni, což vyvolává protipalestinské nálady.
Vezměme si například diskriminační praktiky libanonské vlády, kdy jsou Palestinci vyloučeni ze 73 typů zaměstnání, jako je strojírenství, zdravotnictví, finančnictví, ... atd. Ačkoli je toto chování odsouzeníhodné, je to přirozená reakce každého státu
na jakékoli vnější ohrožení jeho zdrojů a je to běžná zkušenost Židů, kteří emigrují do "židovského státu". Je třeba poznamenat, že mezi aškenázskými, sefardskými a africkými izraelskými Židy je stále napjatá situace a krev těch druhých nebyla v izraelských krevních bankách dlouho vítána.
Je třeba poznamenat, že i když budou palestinští uprchlíci integrováni do hostitelských zemí, nezabrání to Palestincům, aby se dožadovali práva na návrat do svých domovů. Palestinci jsou nesmírně hrdí na svou národní identitu a neustále prosazují své jedinečné kulturní a politické odlišnosti při nejbližší možné příležitosti. Tento hluboký pocit nacionalismu sdílí většina Palestinců, zejména mezi bohatými rodinami, které jsou již integrovány v západních a arabských společnostech, tj. v USA, Evropě,
Kanadě, ... atd. Ve skutečnosti se mnozí z nich stále žení ze stejných původních lokalit a udržují si své jedinečné oblečení, folklór
a přízvuk.
Hlavní překážkou, kterou má mnoho Izraelců a sionistů ve vztahu k Palestincům, je to, že si myslí, že 8,5 milionu Palestinců nemá žádná národní práva, například právo na sebeurčení. Paradoxně se domnívají, že 4,5 milionu Židů v Izraeli má právo
na sebeurčení! Boj mezi sionismem a palestinským lidem byl od počátku bojem dvou odlišných a protichůdných nacionalistických hnutí.
Většina hostitelských zemí, pokud ne všechny, váhá s udělením politických práv (např. volebního práva) osobám bez občanství, zejména pokud by tito "nově příchozí" mohli ze dne na den změnit politickou situaci. Tento politický problém se vyskytl
v Jordánsku, Libanonu a Sýrii krátce po válce v roce 1948. Například jordánští občané se (přes noc) stali menšinou ve své vlastní zemi. Chtít po průměrném Jordánci, aby se s touto situací trvale smířil, aniž by za to něco dostal, znamená vytvořit "politickou časovanou bombu". Bohužel tato "politická časovaná bomba" již v Jordánsku a Libanonu explodovala a její následné otřesy jsou cítit dodnes.
Není pochyb o tom, že některá politická hnutí měla z neintegrace palestinských uprchlíků politický a ekonomický prospěch. Souhlasíme s tím, že všechny hostitelské země využívaly (a budou využívat) uprchlíky jako nástroj k získávání mezinárodní pomoci a úplatků. Souhlasíme také s tím, že potlačování Palestinců má pro některé regionální vůdce politický a ekonomický smysl. Na druhou stranu není spravedlivé ukazovat prstem na hostitelské země, že neřeší problém, který vytvořil Izrael.
Tím, že Izrael brání palestinským uprchlíkům v návratu do jejich domovů, farem a podniků, způsobil, že tento problém přetrvává
a hnisá po mnoho generací a musí vynaložit lví podíl úsilí potřebného k jeho vyřešení.
Zdroj: www.palestineremembered.com