Přepisování Palestiny
Nejintenzivnější bombardování městského prostoru v nedávné historii, nejrychlejší úmyslné vyhladovění jakéhokoli obyvatelstva v zaznamenané historii, největší počet novinářů zabitýchv jakémkoli konfliktu
na světě a největší počet zabitých pracovníků OSN v jakémkoli období.
Izrael se rozhodl metodicky vyhladit všechny aspekty palestinského života v Gaze a podle odhadů časopisu Lancet si jeho válka vyžádala již více než 186 000 mrtvých. V rámci tohoto deset měsíců trvajícího řádění se Izrael zaměřil na školy, univerzity, knihovny, archivy, kulturní centra, památky, mešity a kostely. Zavraždil profesory a zmasakroval učitele, vyučující a zaměstnance spolu s celými jejich rodinami. Způsobil také nenapravitelné škody desítkám tisíc studentů, což představitelé OSN označili
za "scholasticidu".
Ve Spojených státech, zemi, která je nejvíce zodpovědná za dohled nad těmito hrůzami a jejich napomáhání, reagují rektoři univerzit a vysokých škol přinejlepším kamenným mlčením. Mnozí z nich si pospíšili s odsouzením násilí spáchaného 7. října, zachváceni panikou, kterou Biden označil za "nejsmrtelnější den pro Židy od holocaustu", a strašidelnými výmysly o uřezaných hlavách dětí. Od té doby vyjadřují obavy o údajnou bezpečnost svých židovských studentů a zavádějí povinná školení
o "povědomí o antisemitismu" (spolu s občasným přitakáním islamofobii, ale sotva slovem se zmíní o protipalestinském
a protiarabském rasismu, který na univerzitách bují).
Je pozoruhodné, že dosud ani jedna americká univerzita oficiálně neodsoudila genocidu v Gaze - nebo přinejmenším systematické ničení tamních univerzit ze strany Izraele. Naopak trvají na tom, že budou udržovat institucionální vazby se svými izraelskými protějšky, včetně těch, které se podílejí na válce proti palestinské společnosti a životu, stejně jako na svých investicích do korporací, které se přiživují na ziscích generovaných smrtí Palestinců. Skutečnost, že Palestinci, křesťané a muslimští Arabové, stejně jako židovští antisionisté, jsou nyní dobře zastoupeni na mnoha západních univerzitách - většinou jako studenti a v menší míře jako vyučující a zaměstnanci - znamená, že mají důvěrný přehled o svém vlastním vymazání.
Po většinu své historie byla americká akademie nepokrytě eurocentrická a existovala v prostředí, které W. E. B. Dubois nazval "bílým světem". To už dnes jednoznačně neplatí. Vysokoškolské vzdělávání je zdánlivě rasově inkluzivnější; studijní programy jsou "dekolonizovány". Avšak na rozdíl od všech ostatních případů západní osadnické kolonizace - od zotročování černých Afričanů přes genocidu původních obyvatel Ameriky až po dobytí Alžírska a Jihoafrické republiky - útlak Palestinců přežil mainstreamové pojmy jako "lidská práva" a "rasová rovnost". Obhajoba apartheidu v Jižní Africe nebo Jima Crowa by dnes nebyli tolerováni
na žádné velké západní univerzitě; Izrael je však otevřeně přijímán, přestože se jedná o stát, který vznikl a udržuje se díky masovému a pokračujícímu vyvlastňování původních Palestinců, a přestože jej přední organizace na ochranu lidských práv označily za režim apartheidu ještě před genocidou v Gaze. Izrael je jedinečný také tím, že má na amerických univerzitách rozsáhlou síť akademických středisek, programů pro hostující profesory a kulturních a náboženských center, která jsou odhodlána hájit a propagovat anachronickou a otevřeně protipalestinskou koloniální ideologii, jež se snaží spojit moderní židovskou identitu
s exkluzivistickým etnonacionalistickým státem.
V posledních letech některé univerzity odstranily památníky otrokářů nebo přejmenovaly budovy, aby přiznaly svou spoluvinu
na kolonialismu. Stejné instituce spolu s organizacemi, jako je Americká historická asociace (AHA), se však odmítají přímo zabývat otázkou Palestiny. V květnu 2024 vydala AHA prohlášení, v němž kritizovala policejní násilí proti demonstrantům v kampusu, ale dokázala se vyhnout tomu, aby slovo "Palestina" nebo "palestinský" použila byť jen jednou. Zdá se, že jediné oběti, které lze oplakávat, jsou ty bezpečně pohřbené v minulosti. "Palestinská výjimka" tak odráží rozkol mezi podporou Izraele a jeho ideologie koloniálního sionismu na jedné straně a snahou o nápravu rasistické a koloniální historie na straně druhé. V tomto ideologickém prostředí je Palestině upírán status morální a politické otázky a Palestincům status národa s významnou historií. Přiznání morálních a politických imperativů palestinské historie a lidskosti je v rozporu s vysoce selektivním sebeobrazem Západu.
Na straně Palestinců jsou samozřejmě materiální a politické dopady. Sionistické instituce a proizraelští dárci běžně očerňují palestinské studenty a profesory jako "antisemity" a zároveň vyvíjejí nátlak na správce, aby potlačovali všechny, kdo se zasazují za práva Palestinců, což prý znamená "nenávistné projevy". Izraelská lobby podporuje vyšetřování palestinského aktivismu na univerzitách ze strany Kongresu. Proizraelské Brandeisovo centrum vede neustálou právní válku proti univerzitám
a veřejným školským obvodům, aby zajistilo, že budou dodržovat pravidla. Jeden miliardář a manažer hedgeového fondu vedl křížovou výpravu proti propalestinským studentským protestům a vyzval k tomu, aby někteří z nich byli vyloučeni z trhu práce. Většina amerických politiků stojí od počátku genocidy na straně Izraele. Nejenže požadovali, aby rektoři univerzit následovali jejich příkladu, ale tlačili na ně prostřednictvím kongresových slyšení připomínajících McCarthyho show trials z 50. let. Demokratický guvernér Pensylvánie Josh Shapiro prohlásil, že demonstranti za palestinskou solidaritu by na univerzitách neměli být tolerováni o nic víc než rasisté z Ku-klux-klanu.
Podstatou palestinské výjimky však není jen hrubé popírání palestinské historie a lidskosti. Mnohem významnější je neustálé přepisování této historie jinou historií: historií moderního evropského antisemitismu, s níž je západní akademie hluboce obeznámena (židovští učenci byli samozřejmě kdysi vyloučeni z mnoha stejných institucí Ivy League, které nyní potlačují tábory palestinské solidarity). Tímto aktem substituce je z etických úvah vymazána pokračující realita vyvražďování Palestinců. Palestinci a spříznění studenti, včetně židovských antisionistů, protestující proti apartheidu a genocidě jsou liberálním (a co je zajímavé,
i stále více "konzervativním" a pravicovým) Západem, který údajně překonal svou historickou judofobii, prezentováni jako anachroničtí "antisemité". Ze stejného důvodu jsou stoupenci státu, který provádí genocidu, nebo ti, kteří se ztotožňují s jeho ideologií, považováni za oběti, které potřebují institucionální a policejní ochranu.
Pod tímto zkresleným diskurzem se skrývá selektivní oddanost Západu filosemitismu: jeho vyznávání lásky k judaismu
a židovskému národu, které považuje za nezbytné k odčinění svých rasistických a předsudečných činů vůči němu. Filosemitismus se zase spojuje s filosionismem: podporou izraelské etnonacionalistické státní ideologie. V důsledku toho bylo současné podmanění Palestinců zastřeno narativem, který prezentuje historickou židovskou oběť jako důslednější a stát Izrael jako pojistku proti ní. Tímto způsobem "boj proti antisemitismu" často znamená vymazat Palestinu, nemluvit o Palestincích, nepřiznat, že nelze eticky uvažovat o současném sionismu, aniž by v centru pozornosti nebyla palestinská zkušenost
s podrobením ze strany samozvaného židovského státu Izrael. To je katastrofální výsledek pro každého, kdo investuje
do skutečného a spojeného boje proti protižidovskému a protipalestinskému rasismu.
Vývoj tohoto pohledu lze samozřejmě vysledovat až k nacistickému holocaustu, který zdecimoval evropské Židy. Po něm bylo na Západě vytvoření izraelského státu prezentováno jako prostředek k odčinění hříchu západního antisemitismu. V debatách, které vedly ke zničení arabské Palestiny v roce 1948, byli Palestinci západními diplomaty označováni za překážky tohoto spásného projektu. Palestinský život nebyl hodnocen sám o sobě, ale pouze ve vztahu k "židovskému problému", který Západ identifikoval. Jak poznamenal Du Bois ve svém díle Soumrak úsvitu z roku 1940 a jak tvrdil Aimé Cesaire ve svém díle Rozprava
o kolonialismu z roku 1955, vítězní spojenci vykreslili Hitlera jako výlučně německý výtvor, místo aby ho uznali jako součást panteonu západních vůdců, kteří dlouhodobě vyznávali zhoubný rasismus a prováděli systematické genocidy vůči nezápadním národům. Nově vzniklý Stát Izrael, který se opírá o tento narativ, zahájil dodnes trvající propagandistickou kampaň, v níž se prezentuje jako oběť arabského "terorismu" a hráz proti návratu antisemitského barbarství.
Přetrvávání těchto stereotypů znamená, že Palestina je jen zřídkakdy zasazena do staletého osmanského a arabského kontextu nebo vnímána jako nedílná součást multináboženského mašírovského regionu. V představách sionistů bylo jediným možným řešením historického údělu Židů v Evropě vytvoření jedinečného moderního židovského státu evropského typu v Palestině. Tento stát, tak zní příběh, je od svého vzniku obléhán hordami Arabů, kteří jsou postiženi antisemitskou nenávistí, kterou měli evropští křesťané opustit. V knize The Jews of Islam (1984) píše orientalista Bernard Lewis, že arabský odpor vůči Izraeli má jen málo společného s kolonialismem nebo vyvlastňováním; tvrdí, že jeho původ je v novém "arabském antisemitismu", který byl importován z Evropy a přinesl konec mírového židovsko-muslimského soužití. Palestinci nemají v tomto příběhu jiné místo než jako dědicové západních protižidovských předsudků. "Arab", jak poznamenal Edward Said ve své knize Orientalismus (1978), "je nyní chápán jako stín, který sleduje Žida".
Není divu, že západní akademická hierarchie, vázaná na tato hluboce zavádějící vyprávění a na politické, finanční a kulturní investice, které je udržují, tváří v tvář vyhlazování Gazy mlčí. Změnit kurz není snadné.