Operace Lité olovo

Emeritní profesor mezinárodních vztahů na Oxfordské univerzitě Avi Shlaim (občan Izraele a Británie) napsal v roce 2019 pro deník The Guardian následující text o izraelské politice vůči Gaze.

Tento měsíc si připomínáme 10. výročí prvního velkého vojenského útoku na 2 miliony Palestinců v Pásmu Gazy.
Po jednostranném stažení z Gazy v roce 2005 Izrael proměnil tuto oblast v největší vězení pod otevřeným nebem na světě. Dvěma charakteristickými znaky izraelského zacházení s Gazou od té doby je lhaní a maximální brutalita vůči civilistům.

Dne 27. prosince 2008 zahájil Izrael operaci Lité olovo a po 22 dní bombardoval hustě obydlené pásmo ze vzduchu, z moře i ze souše. Nejednalo se o válku nebo dokonce "asymetrickou válku", ale o jednostranný masakr. Izrael měl 13 mrtvých, obyvatelé Gazy 1 417 mrtvých, včetně 313 dětí, a více než 5 500 zraněných. Podle jednoho z odhadů tvořili 83 % obětí civilisté. Izrael tvrdil, že jednal v sebeobraně a chránil své civilisty před raketovými útoky Hamásu. Důkazy však ukazují na záměrnou a trestající útočnou válku. Izrael měl diplomatickou alternativu, ale rozhodl se ji ignorovat a uchýlit se k hrubé vojenské síle.

V červnu 2008 Egypt zprostředkoval příměří mezi Izraelem a Hamásem, islámským hnutím odporu, které vládne v Gaze. Dohoda vyzývala obě strany k ukončení bojů a požadovala, aby Izrael postupně uvolnil nezákonnou blokádu, kterou na pásmo Gazy uvalil v červnu 2007. Toto příměří fungovalo pozoruhodně dobře - dokud ho Izrael neporušil náletem ze 4. listopadu, při kterém bylo zabito šest bojovníků Hamásu. Měsíční průměr raket vypálených z Gazy na Izrael klesl ze 179 v první polovině roku 2008 na tři
v období od června do října.

Příběh o promarněné příležitosti vyhnout se válce mi vyprávěl Robert Pastor, profesor politologie na Americké univerzitě
ve Washingtonu a hlavní poradce pro řešení konfliktů na Blízkém východě v nevládní organizaci Carter Center. Zde je to, co mi Pastor sdělil po telefonu a později potvrdil v e-mailu doktorce Mary Elizabeth Kingové, další blízké spolupracovnici prezidenta Cartera, 8. prosince 2013, měsíc před Pastorovou smrtí.

Pastor se v prosinci 2008 v Damašku setkal s Chálidem Mašálem, šéfem politbyra Hamásu. Mašál mu předal písemný návrh, jak obnovit příměří. V podstatě se jednalo o návrh na obnovení dohody o příměří z června 2008 za původních podmínek. Pastor poté odcestoval do Tel Avivu a setkal se s generálmajorem (ve výslužbě) Amosem Giladem, vedoucím úřadu pro politické záležitosti ministerstva obrany. Gilad slíbil, že návrh sdělí přímo ministru obrany Ehudu Barakovi, a očekával, že odpověď dostane buď ještě ten večer, nebo následující den. Druhý den Pastor třikrát telefonoval do Giladovy kanceláře a nedostal žádnou odpověď. Krátce poté Izrael zahájil operaci Lité olovo.

V e-mailu, který diktoval svému synovi na smrtelné posteli, mě Pastor pověřil, abych tento příběh zveřejnil a připsal ho jemu, protože "je to důležitý moment v dějinách, který musí Izrael přijmout, protože v prosinci 2008 měl Izrael alternativu k válce". Byl to skutečně kritický okamžik, který přinášel jasné poselství: pokud je skutečným cílem Izraele chránit své civilisty, stačí, aby následoval příkladu Hamásu a dodržoval příměří.

Chování Izraele během první války v Gaze podrobila nekompromisnímu zkoumání nezávislá vyšetřovací mise Rady OSN pro lidská práva vedená Richardem Goldstonem, významným jihoafrickým soudcem, který je shodou okolností Žid a sionista. Goldstone
a jeho tým zjistili, že Hamás i Izraelské obranné síly se dopustily porušení válečného práva tím, že úmyslně ublížily civilistům. IDF se dostalo přísnějších postihů než Hamásu, a to z důvodu většího rozsahu a závažnosti porušování.

Goldstoneův tým vyšetřoval 36 incidentů, do nichž byly zapojeny IDF. Zjistil 11 incidentů, při nichž izraelští vojáci podnikli přímé útoky proti civilistům se smrtelnými následky; sedm případů, kdy byli civilisté zastřeleni, když opouštěli své domovy a mávali bílými vlajkami; "přímý a úmyslný" útok na nemocnici; četné incidenty, kdy bylo sanitkám zabráněno v ošetření těžce zraněných; a devět útoků na civilní infrastrukturu bez vojenského významu, jako jsou mlýny na mouku, kanalizace a studny - to vše v rámci kampaně, jejímž cílem bylo připravit civilisty o základní potřeby. Podle zprávy byla velká část těchto rozsáhlých škod "neodůvodněna vojenskou nutností a provedena nezákonně a bezohledně".

V závěru 575stránkové zprávy se uvádí, že ačkoli se izraelská vláda snažila své operace vykreslit v podstatě jako reakci
na raketové útoky v rámci výkonu práva na sebeobranu, "sama mise se domnívá, že plán byl alespoň částečně zaměřen na jiný cíl: na obyvatele Gazy jako celek". Za těchto okolností "mise dospěla k závěru, že to, co se odehrálo během pouhých tří týdnů
na přelomu let 2008 a 2009, byl záměrně nepřiměřený útok, jehož cílem bylo potrestat, ponížit a terorizovat civilní obyvatelstvo, radikálně snížit jeho místní ekonomickou schopnost pracovat i zajistit si obživu a vnutit mu stále větší pocit závislosti
a zranitelnosti."

Tvrzení, že cílem operace bylo "terorizovat civilní obyvatelstvo", je třeba zdůraznit. Terorismus je použití síly proti civilistům
za politickým účelem. Podle této definice byla operace Lité olovo aktem státního terorismu. Politickým cílem bylo donutit obyvatelstvo, aby odmítlo Hamás, který vyhrál ve volbách v lednu 2006.

Operace Lité olovo je symbolem všeho, co je v přístupu Izraele ke Gaze špatně. Izraelsko-palestinský konflikt je politický konflikt, který nemá vojenské řešení. Přesto se Izrael vytrvale vyhýbá diplomacii a spoléhá na hrubou vojenskou sílu - a to nikoli jako
na poslední, ale jako na první možnost. Síla je výchozí nastavení. A s tím souvisí i oblíbené izraelské přísloví: ,,Když síla nezabírá, použij více síly!"

Operace Lité olovo byla jen první ze série izraelských miniválek v Gaze. Následovala operace Pilíř obrany v listopadu 2012
a operace Ochranné ostří v létě 2014. Přiléhavé názvy těchto operací byly podvodné a oblékaly útoky na bezbranné civilisty
a civilní infrastrukturu do svatouškovského jazyka sebeobrany. Jsou to typické příklady orwellovského double-speaku. Generální tajemník OSN Pan Ki-mun označil izraelský útok z 1. srpna 2014 na Rafáh, při němž zahynulo velké množství civilistů ukrývajících se ve školách OSN, za "morální urážku a zločinný čin". Tento popis platí i pro celou izraelskou politiku vedení války proti vězňům
v Gaze.

Izraelští generálové hovoří o svých opakovaných vojenských vpádech do Gazy jako o "sekání trávníku". Tato operativní metafora naznačuje úkol, který je třeba provádět pravidelně a mechanicky a bez konce. Naráží také na nevybíravé zabíjení civilistů
a způsobování škod na civilní infrastruktuře, jejichž náprava trvá několik let.

"Sekání trávníku" je mrazivý eufemismus, ale poskytuje vodítko k hlubšímu účelu, který stojí za tím, že se Izrael vytrvale vyhýbá diplomacii a opakovaně se uchyluje k hrubé vojenské síle v reakci na všechny projevy legálního odporu a pokojného protestu
na své jižní hranici. 

[pozn. Šádí Shanaáh: Shlaim zde mluví o sérii palestinských protestů pod hlavičkou "Velkého pochodu za návrat", které probíhaly v Gaze po dobu 18ti měsíců od března 2018 do prosince 2019. Demonstrace u plotů a zdí obepínajících pásmo Gazy si vyžádaly přes 200 mrtvých a zhruba 35 000 raněných. Nezávislá komise OSN označila tato úmrtí, kromě dvou, způsobená izraelskou armádou za nezákonná]. 

Pod tímto chmurným pojmem nelze najít žádné trvalé politické řešení: další válka je vždy jen otázkou času.