Okamžik čistého surrealismu jednoho vojáka IDF v Gaze (1992)

Takový okamžik se mohl stát pouze vojákovi z řad Mizrahů neboli Arabských Židů. Pochopíte,
proč to říkám.

V létě 1992 jsem dokončil základní a částečně i pokročilý pěchotní výcvik a moje četa byla připravena podílet se na bojové funkci, která byla ve skutečnosti jen (stejně jako pro generace mladých Izraelců a Izraelky předtím i potom) vynucováním izraelské okupace Západního břehu Jordánu a Pásma Gazy.

Jednotka, ke které jsem se v této fázi připojil, měla na starosti (pro účely otevřených okupačních aktivit) uprchlický tábor Al-Shati a část přilehlé čtvrti Rimal v severozápadní části Pásma.

Koncem roku 1992 se izraelské vedení také rozhodlo, že (sionistickým a geniálním) řešením rostoucí nespokojenosti či odporu
v Pásmu je odstranění 400 "vůdců" Hamásu z Gazy a jejich vyhnání do exilu v Libanonu.

Protože mnoho z těchto představitelů Hamásu žilo v oblasti určené pro mou jednotku a v jejím okolí, byly nám přiděleny desítky, možná stovky zatčení (Izrael vždy zatýkal více osob kvůli dalším informacím, jako formu nátlaku a prevenci vypuknutí násilné reakce).

Celé týdny v listopadu 1992 jsem trávil můj velmi mladý život tím, že jsem chodil uprostřed noci v Gaze od domu k domu a plnil úkol klepat na dveře, vyhrožovat rodinným příslušníkům hledaných osob a předávat ty, kteří byli doma, zástupcům bezpečnostních služeb, kteří byli vždy s námi a vždy v civilu.

Některé noci jsme zajmuli 10 různých lidí ze stejného počtu domácností. - Byl jsem příliš mladý a šokovaný, než abych cokoli pochopil, i když mi bylo jasné, že tohle není hrdinská služba v boji proti zlu, ve kterou jsem měsíce a roky před vstupem do IDF doufal a o které jsem fantazíroval.

Ti lidé v Gaze byli tal normální, že žádná část mého já se nemohla ztotožnit se zlem. A nikdy jsem se nedokázal přimět k tomu, abych se stal tím přirozeným pánem a vládcem, jakého koloniální a rasistické režimy od svých vojáků a policistů vždy očekávají. Byl jsem příliš měkký.

-

Lidé, které jsme zajali, nikdy neplakali, neprosili o odpuštění ani netvrdili, že to byla chyba. Vylezli nahoru a seděli ve vojenském vozidle s rukama svázanýma za zády a se zakrytýma očima v jakémsi tichu, které bylo hromovládnější a bolestnější, když si na ně člověk po všech těch letech vzpomněl, než jakýkoli jiný čin.

Vzpomínám si zejména na jednoho muže. Velký, zachmuřený třicátník, který ve velkém, tlustém černém kabátě vypadal nedotknutelně. Ale když seděl ve vojenském vozidle s rukama svázanýma za zády, kabát mu sklouzl přes ramena a odhalil tílko
a tělo a kůži, která nevypadala nepřemožitelně ani nedotknutelně.

Byl to člověk. Seděl tam a zíral do prázdna, v naprostém klidu. Tehdy jsem ještě netušil, kam ty muže odvezli a co se na ně chystá. Teprve o mnoho let později jsem zjistil, jak rozsáhlé a jak strašné bylo izraelské mučení.

Ten velký, zachmuřený, křehký muž tam seděl, tiše, a stejně jako všichni ostatní Palestinci, které jsem v této situaci viděl, s něčím, co mohu nejlépe popsat jako důstojnost ve zlomenosti. Bylo to ohromující. Nikdy v životě jsem neviděl nikoho s větší důstojností než palestinského zadrženého se svázanýma rukama a očima.

Ke konci těch týdnů klepání na dveře a zatýkání lidí se jednoho rána, kolem sedmé hodiny, po dlouhé době, stal ten okamžik.

Bylo to něco, na co jsem nikdy nezapomněl a nikdy nezapomenu. Bylo to poslední zatčení té noci, která se už stala dnem. Stáli jsme tam, malá skupinka vojáků, a klepali na dveře něčeho, co vypadalo jako dobře postavený, udržovaný dům.

Nebyl nijak přepychový, ale určitě to nebyl dům chudých lidí. Čekali jsme, až někdo přijde a otevře dveře. Asi po minutě se tak stalo.

Pokud jste někdy měli pocit, že se realita kolem vás v základech kroutí a mění, nebo jako by se vrstva významů, která realitu obklopovala, roztrhla a odhalila další vrstvu hlubšího významu, ale takovým způsobem, že se vám z toho zatočí hlava a otupíte - pokud ten pocit znáte, budete vědět, co jsem v tu chvíli prožíval.

Protože osoba, která mi toho rána v Gaze otevřela dveře, byla v každém ohledu moje vlastní a jediná sestra.

Dveře se otevřely a ve dveřích stál skutečný, přesný, živý a dýchající obraz mé sestry, identický jako každé jednovaječné dvojče.

Byl to její obličej. její výraz, její vlasy, její výška, její věk, její postava, její pohyby, její odstín pleti přesný na tisícinu stupně. Byla to ona. Prostě to nemohla být moje sestra.

Nevěděl jsem, co se děje, ani jaký šílený trik se mnou hraje. Zalapal jsem po dechu, ztratil jsem řeč. Stál jsem metr od ní a celá moje bytost ji chtěla oslovit jménem mé sestry.

Nedlouho poté, po celém tom období, jsem začal pukat. Už jsem to nemohl vydržet, i když jsem si nikdy nedokázal říct, co to bylo, že jsem to nemohl vydržet. Navštívil jsem vojenského psychologa a nechal se přeřadit k nebojové jednotce.

Trvalo mi mnoho let, než jsem si začal uvědomovat škody, které mi způsobilo to, do čeho jsem byl poslán dělat a vidět v Gaze. Myslím, že ani dnes jsem to úplně nezpracoval.

Stála u dveří a byla trochu zmatená, ale nepanikařila. Vytírala podlahu a ta byla stále mokrá. Vedle stál kbelík s kobercem. Byl to čistý dům se zářivě čistou podlahou. Policista jí řekl, aby vyšla ven a promluvila s námi z úrovně ulice, protože dům byl o jedno schodiště výš.

Ale ulice byla špinavá a písčitá a ona se nemohla odhodlat vyjít ven bosá. Její noha (noha mé sestry) se na vteřinu odvážila ven, vlastně nešlápla, jen se vznášela, ale pak byla vtažena dovnitř.

Policista dělal, že si toho nevšiml. Nenaléhal a ona zůstala uvnitř. Myslím, že tím, že nenaléhal a nezačal být agresivní, zachránil můj skutečný rozum, a nikdy se to nedozvěděl.

Mnoho, mnoho let poté jsem se během strašlivé genocidy v letech 2023-2024 v telefonickém rozhovoru se sestrou snažil
ze všech sil, aby pochopila, co se děje. Čím Palestinci procházejí.

"Vybral sis jejich stranu," řekla mi a já se z toho nemohl vzpamatovat.