Nejde o Hamás. Je to 75 let trvající koloniální válka.

Etnické čistky v Palestině jsou neoddělitelné od rasistických struktur sionismu, kterému se dostává bezmezné podpory z Evropy a USA.

Dne 30. října se prokurátor Mezinárodního trestního soudu zabýval plošným útokem Izraele na Palestince v návaznosti na útok vedený Hamásem o tři týdny dříve. 

,,Od 7. října," řekl prokurátor Karim Khan, ,,jsem skutečně zintenzivnil své úsilí, abych se dostal na místa, kde byly v Izraeli spáchány zločiny, abych se setkal s rodinami těch, kteří truchlí, kteří žijí ve strachu, jako by se čas zastavil v akutně bolestném okamžiku, čekají na své blízké, obávají se... a modlí se za jejich návrat.” 

Po tomto emotivním prohlášení spěšně dodal, že "vynaložil veškeré úsilí, aby se dostal do Gazy, ale nebylo to možné". Bez ohledu na to, jak usilovně se žalobce Mezinárodního trestního soudu snažil oslovit oba národy, rasové a koloniální základy mezinárodního práva a institucí zastínily jeho úsilí a utrpení Palestinců se jevilo přinejlepším jako druhořadé.

Zdůraznil, že Khanův úřad "vede vyšetřování, které se týká Palestiny a které se táhne od roku 2014". Nelze si nepoložit otázku, jak je možné, že Mezinárodní trestní soud dokázal během jednoho roku uznat Rusko vinným z válečných zločinů na Ukrajině a vydat zatykač na prezidenta Vladimira Putina - přesto se zdá, že po devíti letech neexistuje žádná naléhavá potřeba dokončit vyšetřování opakovaných válečných zločinů Izraele a postavit pachatele před soud.

Izraelští představitelé prohlásili, že mají v úmyslu provádět kolektivní trest a etnické čistky Palestinců, a izraelský ministr obrany Yoav Gallant je označil za "lidská zvířata" a slíbil, že "vše zlikviduje".

Žalobce Mezinárodního trestního soudu se ve svém projevu nezmínil o "učebnicovém případu genocidy", na který se odvolává Craig Mokhiber, vysoký úředník OSN pro lidská práva, který nedávno rezignoval na protest proti nečinnosti své organizace. 

Místo toho Khan zopakoval z kontextu vytržené západní zkreslené informace o "válce Izraele s Hamásem", které se Palestinci "nechtějí účastnit", a naznačil, že tisíce palestinských obětí byly "zapleteny do bojů" jako nešťastné vedlejší škody.

Desetiletí vysídlování

Izrael ve skutečnosti vede válku proti palestinskému lidu již desítky let v rámci pokračující kampaně za jeho vysídlení z jeho země. Ať už s Hamásem (nebo Fatahem, Islámským džihádem a dalšími hnutími odporu), nebo bez něj, palestinský lid se brání kolonizaci své země evropsko-sionistickými osadníky již od konce 19. století. 

K jednomu z prvních doložených případů palestinského odporu došlo v roce 1886, kdy palestinští zemědělci z Mlabbisu
a al-Jahudíje odmítli nechat svou půdu zabrat sionistickými osadníky z Petah Tikvy. 

Júsef al-Chalídí, významný palestinský politik a bývalý starosta Jeruzaléma, dokonale předvídal blížící se protikoloniální boj.
V roce 1899 Chalíd ostře varoval Theodora Herzla, politického otce sionismu, že palestinský lid nikdy nepřistoupí na sionistické snahy zmocnit se vlády a "stát se pány" Palestiny, ale naopak se bude vytrvale bránit.

Ani žalobce Mezinárodního trestního soudu, ani většina západních vlád neprojevily žádný zájem o koloniální historii, která formuje současné globální poměry. Izrael a jeho spojenci vyvinuli značné úsilí, aby tuto historii umlčeli a potlačili, a zašli tak daleko, že požadovali odstoupení generálního tajemníka OSN Antonia Guterrese za to, že zdůraznil, že útok Hamásu "se neodehrál
ve vakuu". 

Omezené zobrazení problému jako konfliktu mezi Izraelem a Hamásem přizpůsobuje parametry spravedlnosti oficiálnímu evropskému a americkému politickému postoji, a umožňuje tak rozvíjející se etnické čistky a genocidu. Taková redukce
a dehistorizace opomíjí základní otázky týkající se izraelských osadnicko-koloniálních struktur a sionistické ideologie, která je základem jeho násilných praktik vůči Palestincům. 

Od zveřejnění Balfourovy deklarace před více než sto lety byly tyto akce usnadněny aktivní účastí nebo mlčením mezinárodních institucí.

Události ze 7. října jen zdůraznily základní kořeny problému, a sice evropsko-sionistický osadnický kolonialismus, rasismus
a snahu o likvidaci původních obyvatel Palestiny. Již v roce 1895 Herzl vyznával, že židovští osadníci musí Palestince "duchapřítomně" vyhnat "za hranice", a poznamenal, že tato etnická čistka musí být provedena "diskrétně a obezřetně".

Izrael, USA a další evropské státy dnes výslovně jednají o možném vysídlení Palestinců z Gazy na egyptský Sinaj, zatímco komunity na okupovaném Západním břehu Jordánu a v Jeruzalémě již desítky let čelí probíhajícím etnickým čistkám, které se židovští osadníci snaží urychlit, zatímco pozornost světa je stále upřena na Gazu.  

Vytvoření základů

Etnické čistky v Palestině jsou neoddělitelné od rasistických struktur sionismu, kterému se dostává bezmezné podpory z Evropy
a USA. Etnické čistky a genocida nejsou spontánní události; předchází jim záměrné rasové označování spolu s územním
a vojenským plánováním.

Rasistické nálepkování, které v roce 1948 položilo základy pro vyvlastnění Palestinců, donutilo statisíce lidí odejít do exilu a zničilo jejich města a vesnice, trvá dodnes. Sionistický narativ považuje všechny Palestince za demografickou hrozbu pro stát Izrael.

Toto označování je úzce spojeno s pečlivým územním plánováním, jehož cílem je soustředit palestinské obyvatelstvo
do obklíčených a nesouvislých enkláv na okupovaném Západním břehu Jordánu, v Gaze a v ohraničených čtvrtích uvnitř Izraele.

Přestože Palestinci tvoří většinu obyvatelstva od řeky Jordán po Středozemní moře, je jim upíráno základní právo
na sebeurčení a pod různými formami izraelské nadvlády, od vojenské okupace na Západním břehu Jordánu až po obléhání
a bombardování v Gaze, obývají přibližně 15 % území.

Zatímco výzvy k urychlení etnických čistek od 7. října zesílily, v izraelském politickém a vojenském vedení se již dříve objevovaly výzvy k druhé Nakbě a k "vyhlazení" palestinských vesnic.

Současný útok na Gazu je součástí této "postupné genocidy" - pokračující katastrofy, na kterou Palestinci v celé zemi reagují rozhodným odporem a nezlomností.

Utváření geopolitického řádu

Je nezbytné uznat, že v mezinárodním právu a institucích je zakořeněna koloniální mocenská dynamika, která aktivně utvářela celosvětový právní a geopolitický řád podle eurocentrických rasových rozdílů a koloniálních zájmů a zbavovala domorodé národy jejich půdy a práva na sebeobranu. Takové rozlišování se v současnosti používá k racionalizaci války a etnických čistek v Gaze.

Tyto pojmy přetrvávají v různých formách a projevech. V současném oficiálním pohledu Západu existuje nezápadní svět
v "džungli", jak to loni formuloval šéf zahraniční politiky EU. Takové popisy se používají nejen hanlivě, ale také k dosažení hmatatelných cílů: k ospravedlnění osadnického násilí jako “sebeobrany” a k vyvlastnění neevropanů - považovaných
za primitivní obyvatele džungle - z jejich půdy a zdrojů.

Dnes jsou tytéž pojmy uplatňovány vůči Palestincům ze stejných důvodů: zbavit je jejich půdy, legitimizovat genocidu a etnické čistky proti nim a upřít jim právo a prostředky na obranu proti izraelskému osadnickému kolonialismu.

Tato morbidní genocidní atmosféra sílí za přímé účasti západních vlád, které Izraeli zajišťují potřebné diplomatické podmínky
a poskytují zbraně, kapitál, zpravodajské služby a mediální podporu. 

Vlády USA a většiny evropských zemí nadále podporují Izrael, přestože jeho jednotky nedodržují Ženevské konvence, protože vědí, že tato pravidla jsou obecně vytvářena bílým mužem a pro bílého muže. Jak poznamenal právní vědec Antony Anghie, "základní struktury kolonialismu" jsou základem všech hlavních škol mezinárodního soudnictví.

Zakořeněná evropsko-koloniální struktura, která prostupuje mezinárodním řádem, umožnila a povolila vyvlastňování a etnické čistky Palestinců od roku 1948. Nejedná se o válku mezi Izraelem a Hamásem, ale o pokračování osadnicko-koloniálního násilí, jehož cílem je vykořenit původní obyvatele Palestiny z jejich země.