Kdo kdy odkud přišel?

Reakce na naprosto nestydatou manipulaci Ireny Kalhousové v Dobrovský&Šídlo podcast. 

Cituji z webu podcastu: "Kalhousová poukazuje i na problematičnost argumentů typu „kdo kdy odkud přišel“. Když se ve 20. a 30. letech Židé ve větším počtu začínají stěhovat do Palestiny a ta začne díky židovské emigraci prosperovat, a to v době, kdy svět prochází velkou hospodářskou krizí, přichází do Palestiny také velké množství Arabů ze sousedních zemí.”

„Mimochodem, rodina Jásira Arafata pochází částečně z Egypta. Takže ve stejné době, kdy tam přicházejí Židé z Polska a dalších zemí, přicházejí i Arabové z okolí. Takže debata ‚kdo kdy přišel‘ je dost složitá,“ dodává Kalhousová."

------

Kalhousová tímto argumentem bere Palestincům i to poslední, co ještě mají, tedy vlastní existenci (podcast paradoxně vychází pod hlavičkou "Paměť národa").

"Kdo kdy odkud přišel" není vůbec tak složité a Kalhousová by to měla dobře vědět. 

Ke konci 19. století, kdy začala migrace Židů do Palestiny, bylo na tomto území zhruba 40 000 Židů a téměř 500 000 Arabů. Když vzniknul stát Izrael v roce 1948, tedy o nějakých 50-60 let od začátku židovské migrace, žilo na celém území něco přes
600 000 Židů a asi 1.3 milionů Arabů. Takže zcela jasně drtivá většina Židů/Izraelců byla v době vzniku Izraele imigranty, téměř všichni z Evropy. Arabský přírůstek obyvatel tvořený imigrací v letech 1922-1945 dělal v průměru 8.5%, židovský 72.7%. Narozdíl
od židovské populace je zjevné, že přírůstek v arabské palestinské komunitě byl "primárně hnán přirozeným nárůstem" (Jacob Metzer, emeritní profesor na Hebrejské univerzitě v Izraeli, v knize The Divided Economy of Mandatory Palestine, Cambridge University Press, 1998). 

Co se týče Arafata, tak ten měl oba rodiče Palestince. Tatínka z Gazy a maminku z Jeruzaléma. Maminka jeho tatínka byla Egypťanka. No a co? Co to vypovídá o populačních trendech v Palestině? A že zrovna Kalhousová bude stopovat, zda je někdo celý, poloviční, nebo osminový Palestinec? Wow.

On to totiž není nějaký nevinný přeřek nebo nedomyšlený argument. Donedávna byly umírněné hlasy Izraele v Česku jako Kalhousová ochotné akceptovat, že se Palestincům stala historická křivda. Zkrátka, kdyby palestinští Arabové dostali po První světové válce možnost volby, tak, jak světu sliboval americký prezident Wilson, byla by Palestina součástí nějakého arabského státního útvaru nebo samostatným arabským státem. O preferencích obyvatelstva není žádný pochyb. Židovská imigrace by se pak v žádném případě nemohla uskutečnit v takovém rozsahu a s takovými politickými cíly, v jakých se uskutečnila. A žádný konflikt by neexistoval. Západ by si musel své vztahy s židovskou minoritou vyřešit sám a ne na úkor někoho jiného. Je docela dost možné, že arabský stát by i povolil větší židovskou migraci do regionu, ale určitě ne takovou, která by vedla k vytvoření nového státního útvaru s odkazem na nějaké židovské království před více než dvěma tisíci lety. Jenže palestinští Arabové si vybrat nemohli kvůli vojenské okupaci Británie. Vše. Naprosto prosté. A právě v této jednoduchosti, přímočaré pravdě, je největší síla palestinské věci.

A proto zpochybňování celého jádra - masivní židovské imigrace se státotvornou misí pod křídlem britského okupanta do země, kde už žil jiný lid se svojí státotvornou misí - je velmi význačným posunem v argumentaci. Imigrace do Palestiny, tvrdí Kalhousová, už není záležitostí pouze Židů, ale i Arabů, je souběžná, tudíž bez viny, tudíž se žádná křivda nestala, tudíž Izrael nemusí cítit morální tlak na spravedlivé vypořádání. Palestinci ztrácí legitimitu své věci, ztrácí oporu v pravdě. Proto má tato prokazatelně lživá manipulace Kalhousové velmi silné potencionální dopady (a zřejmě to nemá sama od sebe - téměř slovo od slova je tento argument předestřen v Jewish Virtual Library, což je propagandistický nástroj organizace American-Israeli Cooperative Enterprise).

Další prohlášení Kalhousové v podcastu odkazující na to, jak židovští imigranti přeměnili poušť na kvetoucí zahradu nebo táhli ekonomiku v době krize a zvedli Palestincům životní úroveň jsou nesmírně ironická v kontextu toho, jak Kalhousová jedním dechem vyčítá Západní levici, že se dívá na Izrael prizmatem kolonialismu. Kolonialisty by ani ve snu nenapadlo používat ekonomický argument na obhajobu kolonialismu, že? 

Navíc argument minimálně polopravdivý. Palestina nebyla žádná poušť, kromě al Nakab (Negev) a okolí Mrtvého moře, kam se ale židovští imigranti opravdu nesoustředili. Oni vůbec, vzhledem k tomu, že byli v Evropě převážně uzavíráni do městských ghet, to moc na tom venkově ze začátku neuměli a přicházeli houfně do měst, kde vytvářeli konkurenci palestinským křesťanům, a proto mezi vůdci palestinského odporu proti židovské imigraci měli palestinští křesťané silné zastoupení. Většina židovské imigrace mířila kromě velkých měst na sever a na pobřeží, kde to rozkvetlé už bylo dost. Například moje rodina pocházela z vesnice Umm ash-Shawf, která ležela mezi arabskými městy Jaffa (Tel Aviv) a Haifa, kde měla "rozkvetlé" olivovníkové háje a pole. Byla vyhnána židovskými vojáky, srovnána se zemí a na jejím místě teď stojí židovský mošav (kibutz) Givat Nili. 

Další argument, který Kalhousová hodila mezi přikyvující hosty podcastu - svět nemá Židy rád, když ukáží sílu, ale Česko je naštěstí výjimka, protože my "obdivujeme ty, kdo se dokážou bránit." 

No, já nevím. Jestli ten problém, co má velká část světové veřejnosti s Izraelem, není spíš někde jinde? Třeba ve způsobu, jakým stát založený na etnicko-náboženské nadřazenosti, pod jehož kontrolou/okupací žije pár milionů lidí jiného etnika bez plných občanských práv, vykonává svoji "sebeobranu"? Jestli to náhodou nespočívá v tom, že mnoho lidí mimo Česko nevěří v to připodobnění Izraele k ubohému Československu 30. let obklopeném nepřáteli? Nevzpomínám si, že by tehdejší Československo mělo zabezpečenou mírovou smlouvu s Německem (Egypt + Jordánsko), disponovalo jadernými zbraněmi a nejmodernější
a nejsilnější armádou v regionu, mělo neochvějného spojence ve světové velmoci, okupovalo část území dvou jiných sousedních států (Sýrie a Libanon), a přitom vyváželo asi čtvrtinu zbrojního exportu "nepřátelům" (arabským zemím). 

Obecně je docela zajímavé, i když navýsost frustrující, sledovat nekonečné opakování stejných argumentů a podtrhávání stejných formulací ústy a pery určitě skupiny novinářů a komentátorů s neomezeným přístupem do masmédií.
Jako přes kopírák: Palestince podporuje jen levice, která utvořila alianci s islamisty, nebo dokonce provozuje "progresivní džihád" (Jan Fingerland) (slátanina Jana Macháčka o tom, jak Generace Z podporuje terorismus, je už třešnička); Izrael nemá nikdo rád, protože je silný; Izrael se pouze brání; Palestinci odmítají mírové dohody; antisemitsmus; holocaust; antisemitismus; pro jistotu ještě antisemitismus; lidské štíty; muslimové bu bu bu; Rusko; Írán; válka civilizací...

... donedávna mě tahle masáž v české veřejné debatě, kterou sice vede malá hrstka známých tváří, ale přicmrndává jim k tomu kdejaký jouda se silným názorem, deprimovala. Teď ale začínám mít pomalu jistotu, že tenhle setrvalý mediální atak je vlastně pouhým odrazem velké paniky izraelských hlasů v Česku. Ta panika pramení z poznání, že čím dál tím vice lidí na Západě už není ochotno poskytovat Izraeli bianco šek pro perpetuální udržování Palestinců ve stavu bezpráví, dokonce ani po teroristickém útoku Hamásu. A také z toho, že ultra-nacionalistická krajní pravice, která teď vládne v Izraeli a jejíž voliči demograficky stále posilují, vlastně strhla ten kamuflážní nátěr z dlouhodobých izraelských politik vůči Palestincům a obnažila je západní veřejnosti.
I z toho důvodu jsou izraelské hlasy v Česku ochotné kritizovat ty největší excesy židovských osadníků a ministrů, což jim jednak dává zdání nestrannosti, ale také pomáhá tvořit představu, že se jedná o jakousi anomálii a ne jen o více viditelný symptom povahy státu založeném pro specifickou etno-náboženskou komunitu na troskách a tragédii jiné komunity.