Jak se izraelská genocida v Gaze stala soubojem mezi Západem a globálním Jihem
Dnešní svět je rozdělen mezi menšinu mocných imperialistických nadřazenců bílé rasy, kteří podporují genocidu Palestinců, a většinu lidí, kteří ji nepodporují.
Koncem minulého měsíce Mezinárodní soudní dvůr (ICJ) rozhodl, že je "pravděpodobné", že Izrael páchá genocidu
na Palestincích v Gaze.
V reakci na žalobu podanou Jihoafrickou republikou soud nařídil Izraeli, aby "zabránil páchání všech činů", které porušují Úmluvu o genocidě, a aby "zabránil přímému a veřejnému podněcování ke spáchání genocidy" vůči Palestincům a potrestal je. ICJ se odvolával na četná genocidní a dehumanizující prohlášení vysokých izraelských představitelů, včetně izraelského prezidenta
a premiéra.
Rozhodnutí Mezinárodního soudního dvora řadí Izrael mezi genocidní bílé osadnické koloniální společnosti. V důsledku prozatímního rozhodnutí bude Světový soud v nadcházejících měsících či letech dále jednat o tom, zda se Izrael dopouští "genocidy".
Jedná se o opožděné vyšetřování zvěrstev, která sionismus a židovské osadnické kolonie páchají na palestinském lidu od 80. let 19. století, a co je ještě strašnější, jak ve svém případu argumentovala Jihoafrická republika, od roku 1948, a to nejen od 7. října 2023.
Historická obvinění
Zatímco Palestinci obviňují Izrael z etnických čistek již od roku 1948, izraelští politici a izraelští i palestinští vědci obviňují Izrael
z páchání etnocidy, politicky motivované vraždy a "sociálně motivované vraždy" Palestinců.
Pokud jde o genocidu, nedávný případ v Jihoafrické republice nebyl prvním takovým obviněním. Krátce po masakru v Sabře
a Šatíle v září 1982 přijalo Valné shromáždění OSN rezoluci odsuzující masakr jako "akt genocidy", přičemž tuto rezoluci podpořilo drtivou většinou 123 zemí, pouze 22 se zdrželo hlasování a nikdo nebyl proti.
Bílé osadnické kolonie ve Spojených státech a Kanadě odmítly termín "genocida" a zdržely se ho. Stejně tak bílé osadnické kolonie Austrálie a Nového Zélandu a západoevropské koloniální země, mimo jiné Velká Británie, Francie, Německo, Itálie, Belgie a Nizozemsko. Naproti tomu Sovětský svaz prohlásil: "To, co Izrael dělá na libanonské půdě, se nazývá genocida. Jeho cílem je zničit Palestince jako národ."
Německá demokratická republika rovněž obvinila Izrael z páchání genocidy, stejně jako Kuba a Nikaragua. Nikaragujský delegát se podivil nad tím, že "národ, který v polovině dvacátého století tolik trpěl nacistickou vyhlazovací politikou, používá stejné fašistické, genocidní argumenty a metody proti jiným národům".
Nezávislá mezinárodní komise složená z mezinárodních právníků, která vyšetřovala zločiny Izraele v Libanonu, také počátkem roku 1983 doporučila, aby "byl navržen nebo zřízen příslušný mezinárodní orgán, který by objasnil pojem genocidy ve vztahu
k izraelské politice a praktikám vůči palestinskému lidu".
Od počátku izraelské přeměny Gazy v koncentrační tábor v letech 2005-2006 a uvěznění více než dvou milionů Palestinců
v tomto táboře se obvinění Izraele z genocidy stala všudypřítomnými.
Kromě samotných Palestinců označil za "genocidu" například venezuelský prezident Hugo Chávez izraelské bombardování Gazy
v letech 2008-2009. Po izraelském zavraždění více než 2200 Palestinců ve válce proti Gaze v roce 2014 obvinil bolívijský prezident Evo Morales Izrael z genocidy, stejně jako desítky přeživších holocaustu a stovky potomků přeživších holocaust.
V dobré společnosti
Přinejmenším od roku 2008 obviňují mezinárodní vědci ve vědeckých časopisech Izrael z genocidy Palestinců za zvěrstva spáchaná v roce 1948 a později.
Izrael a jeho apologeti tato obvinění vždy důrazně odmítali. Přitom jsou však v dobré společnosti bílých osadníků, kteří nadále diskutují o tom, zda jejich kolonizace byla genocidou vůči původnímu obyvatelstvu.
Dokonce i evropští a američtí vědci aktivně přispívali k utajování genocidních praktik bílých osadníků. Významná německo-americká filozofka Hannah Arendtová v roce 1951 zdůraznila, že při kolonizaci Ameriky a Austrálie anglickými osadníky, tedy dvou kontinentů "bez vlastní kultury a historie", docházelo k "poměrně krátkým obdobím kruté likvidace kvůli početní slabosti domorodců".
Šla dokonce tak daleko, že tvrdila, že žádný z anglických nacionalistických a koloniálních státníků "se nikdy vážně nezabýval diskriminací jiných národů jako nižších ras, už jen proto, že země, o kterých mluvili, Kanada a Austrálie, byly téměř prázdné
a neměly žádný vážný populační problém".
Genocida často doprovází bílý evropský osadnický kolonialismus po celém světě. Ospravedlnění vyhlazování domorodců za to, že se odvážili vzdorovat krádeži jejich půdy bílými kolonisty, plní archivy evropského koloniálního myšlení. To platí zejména
v případech, kdy bílí osadníci narazili na odpor na "hranicích" svých kolonií, ať už v Americe nebo v Austrálii.
Vražedná tažení kolonistů proti domorodcům, označovaná jako "odvetná opatření" nebo v případě Izraele a jeho západních apologetů jako "odplata", zůstávají základním kamenem západní morálky. Útok domorodců na jejich koloniální utlačovatele považují za počátek násilí, nikoli za obrannou reakci na koloniální krádež a útlak.
Západní vlády si tento postoj udržují, o čemž svědčí jejich vehementní podpora genocidní války Izraele. K tomu přistupuje ospravedlňování vyhlazování palestinského lidu ze strany mainstreamového západního tisku a doslovné i obrazné potírání jakéhokoli názoru, zejména odborného, který odsuzuje zvěrstva Izraele jako součást rasistické a vyhlazovací povahy sionismu. Sionismus jako takový odsoudilo samo Valné shromáždění OSN v roce 1975, když jej formálně definovalo jako "formu rasismu
a rasové diskriminace".
Rozhodující okamžik
To, že nedávnou rezoluci Valného shromáždění vyzývající k příměří podpořilo 153 zemí a proti se postavilo pouze 10 (včetně Izraele, ČR a USA) a že rozhodnutí Mezinárodního soudního dvora podpořilo 14 z jeho 15 stálých soudců, není náhoda. Tento mezinárodní konsenzus nebyl ničím jiným než zúčtováním mezi bílými evropskými zeměmi a jejich bílými osadnickými koloniemi na jedné straně a zbytkem světa na straně druhé.
Probíhající genocida Palestinců je rozhodujícím momentem, kdy bělošští nadřazenci podporují genocidu nebělošských národů
a lidé ze zbytku světa, kteří chápou Izrael jako genocidní evropskou osadnickou kolonii podporovanou současnými i bývalými bělošskými koloniálními zeměmi, se staví proti nim.
Německo, které je zděšeno takovým odsouzením Izraele většinou světa, se díky své nejslavnější genocidní historii postavilo
do čela zemí, které izraelskou genocidu obhajují, a trvalo na tom, aby se jako třetí strana připojilo k obhajobě Izraele
u Mezinárodního soudního dvora.
Nebylo náhodou, že Namibie, jejíž obyvatelé byli prvními oběťmi německé genocidy, byla rozhořčena tím, že Německo bez lítosti podporovalo genocidu nebílých Palestinců: Namibijský prezident Hage Geingob (který nedávno zemřel) vyjádřil politování
nad "neschopností Německa poučit se ze své strašlivé historie" a prohlásil, že Namibie "odmítá německou podporu genocidních záměrů rasistického izraelského státu".
Vzhledem k nepřetržité diplomatické, finanční a vojenské podpoře Izraele ze strany Západního Německa od 50. let 20. století, včetně podpory současného genocidního boje Izraele proti němu ze strany sjednoceného německého státu, by bylo více než oprávněné, kdyby palestinský lid považoval dnešní Německo za "Čtvrtou říši".
Dlouhá linie nadřazování bílých
V rámci nadvlády nad původním obyvatelstvem, jehož půdu si uzurpovali, přijímali bílí osadníci v koloniích vždy přistěhovaleckou politiku zaměřenou pouze na bělochy.
Imigrační politika "bílé Austrálie", zavedená v roce 1901, byla striktně uplatňována až do roku 1973. Novozélandská politika přistěhovalectví pouze pro bílé, zavedená v roce 1947, byla zrušena až v roce 1987 (i když v roce 1974 byla upravena). Kanadská otevřeně rasistická přistěhovalecká politika přetrvala až do roku 1962. Rasistická imigrační politika Jihoafrické republiky trvala až do pádu apartheidu v roce 1994.
Bílé nadřazené chápání americké republiky se stalo zákonem v roce 1790 v prvním naturalizačním zákoně, který omezil právo
na občanství na všechny "svobodné bílé osoby", které v zemi pobývají dva roky, a jejich děti mladší 21 let. K tomu se přidala imigrační politika, která vyvrcholila rasistickým zákonem o vyloučení Číňanů z roku 1882 (částečně zrušeným v roce 1943), který vyloučil většinu Asiatů (včetně Indů a Japonců) a byl zcela zrušen až v roce 1965.
Podobný charakter má i zákon o návratu, který Izrael přijal v roce 1950 a který umožňuje Židům kdekoli na světě přistěhovat se do Izraele a stát se jeho občany, což je právo, které Izrael upírá původnímu palestinskému obyvatelstvu, které vyhnal a které mají tito Židé nahradit.
Jak bílí konzervativci, tak bělošští liberálové hlavního proudu, včetně bělochy ovládaného západního liberálního tisku a univerzitní administrativy, vždy podporovali tyto bílé osadnicko-koloniální režimy a jejich politiku vůči původnímu obyvatelstvu. V těchto institucích, stejně jako v samotných západních vládách, jsou nyní symbolicky zastoupeni barevní lidé, kteří opakují linii bílých liberálů vůči Izraeli.
Pokud mezi nimi docházelo k neshodám, většinou se jednalo o to, jak nejlépe eliminovat hrozbu domorodců a jakou míru krutosti na nich uplatňovat.
Dodnes probíhají debaty o osudu Palestinců a o tom, jak nejlépe porazit jejich boj a zároveň zajistit nadřazenost židovské rasy
v židovské osadnické kolonii. Tyto diskuse jsou příznačně formulovány jako výzvy k "míru" a "nenásilí" a k ukončení "humanitární krize" v Gaze. Vedou je bělošský liberální tisk a bělošští liberální akademici a univerzitní administrátoři spolu se svými nebělošskými pobočkami, včetně mé vlastní Kolumbijské univerzity.
To vše jasně ukazuje, že dnešní svět je rozdělen na dva protichůdné tábory: menšinu mocných imperialistických bílých nadřazenců, konzervativců i liberálů, včetně symbolických nebělošských liberálů, kteří podporují genocidu Palestinců, a většinu lidí na světě, kteří ji nepodporují.
Zastánci genocidy jsou nestydatí a neúplatní. To, že Mezinárodní soudní dvůr vystoupil proti Izraeli a na podporu Jihoafrické republiky, jim nepřivodilo téměř žádné rozpaky.
