Izraelské tvrzení o "sebeobraně" nemá žádnou právní legitimitu

Izrael ochotně uznává, že okupuje palestinskou půdu a popírá palestinskou státnost. Proto Gazu
a okupovaný Západní břeh Jordánu nelze podle článku 51 OSN považovat za "cizí stát".

Od útoku vedeného Hamásem 7. října britský premiér Rishi Sunak opakovaně prohlásil, že Izrael má absolutní "právo se bránit". (Pozn.: stejně se vyjadřuje i český premiér Fiala, který 1.11.2023 na shromáždění na podporu Izraele řekl i, že "Izrael nezbytně potřebuje přátele a Česko je jedním z nich" a "Česko bude hlasem Izraele v Evropě")

Mluvčí Bílého domu John Kirby zašel ještě dál a prohlásil, že "neexistují žádné červené linie", které by Izrael mohl při svém útoku na Gazu překročit.

Těmito výroky daly USA a Spojené království Izraeli zelenou k tomu, aby proti obyvatelům Gazy nasadil plnou vojenskou sílu. Následně byl svět (k 21.11.2023) s hrůzou svědkem toho, jak Izrael v Gaze zabil více než 13 000 lidí, z toho 5 500 dětí.

Izrael a státy, které nevyhlásily příměří, používají článek 51 Charty OSN k tomu, aby si nárokovaly legitimitu pro plošné útoky Izraele na civilní obyvatelstvo v Gaze. Izrael se v minulosti pokusil použít "sebeobranu" k ospravedlnění řady svých akcí, včetně výstavby zdi na okupovaném Západním břehu Jordánu.  

Mezinárodní soudní dvůr ve svém poradním stanovisku k právním důsledkům výstavby zdi na okupovaném palestinském území
v roce 2004 potvrdil, že článek 51 "uznává existenci přirozeného práva na sebeobranu v případě ozbrojeného útoku jednoho státu proti jinému státu". Izrael však uznává, že okupuje palestinskou půdu, a popírá legitimitu palestinské státnosti, proto Gaza
a Západní břeh Jordánu nejsou "cizím státem" pro účely článku 51. Mezinárodní soudní dvůr proto v témže rozsudku dospěl
k závěru, že článek 51 se na Izrael nevztahuje, protože Palestina je okupovaná.   (V originále si to můžete přečíst na oficiálních stránkách Mezinárodního soudního dvora, ve shrnutí na straně 12)

Izrael v roce 2005 stáhl své nelegální osadníky z Gazy, ale zachoval si plnou kontrolu nad hranicemi, včetně dodávek paliva
a elektřiny, které může libovolně přerušovat.

Amnesty International tuto situaci označila za "15 let trvající kolektivní trest". Navzdory argumentům Izraele, že jeho okupace Gazy skončila v roce 2005, zůstal de facto okupantem, a proto je použitelnost stanoviska Mezinárodního soudního dvora stále zachována.  

Okupační právo

Vzhledem k absenci článku 51 se na vztahy mezi Izraelem a Palestinou vztahuje právo válečné okupace.

"Okupační právo" je součástí mezinárodního humanitárního práva, které stanoví parametry chování ve válce. Nachází se
v Haagském řádu z roku 1907, čtvrté Ženevské úmluvě z roku 1949 a jejích opčních protokolech a označuje okupované osoby
za "chráněné".

Tato nařízení zakazují několik věcí, mimo jiné kolektivní tresty, anexi půdy, odvetné útoky, ničení nebo zabavování majetku
a kolektivní nebo individuální násilné přesuny osob.

Izrael opakovaně porušil všechny tyto předpisy, což vedlo k opakovanému odsouzení ze strany Valného shromáždění OSN
a Rady bezpečnosti.   

Okupační právo rovněž ukládá okupačnímu státu povinnost zajistit veřejný pořádek prostřednictvím policie, bezpečnosti, stravování a lékařské péče.   

Okupační právo brání okupačnímu státu, v tomto případě Izraeli, používat odpor proti okupaci jako ospravedlnění pro kolektivní útok na okupované obyvatelstvo. Může však bránit svůj lid, ale je omezen v rozsahu, v jakém k tomu může dojít.

Pokud dojde k násilnostem ze strany palestinského odporu, je Izrael povinen reagovat použitím policejních pravomocí, které mu poskytují okupační zákony a jejichž cílem je udržet mír, a výjimečně použít vojenskou sílu, která musí být v souladu
s mezinárodními humanitárními zákony.

Ničení celých čtvrtí, zabíjení tisíců civilistů a přerušení veškerého základního zásobování není v souladu s mezinárodním právem.   

Naopak Palestinci mají zákonné právo bránit se okupaci v rámci svého boje za sebeurčení. Toto právo je zakotveno
v článku 1 Charty OSN, Mezinárodním paktu o občanských a politických právech a Mezinárodním paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech.

V posledně jmenovaném paktu se uvádí: "Všechny národy mají právo na sebeurčení. Na základě tohoto práva si svobodně určují svůj politický status a svobodně usilují o svůj hospodářský, sociální a kulturní rozvoj." 

Rezoluce Valného shromáždění OSN č. 2672 z roku 1970 potvrdila právo palestinského lidu na sebeurčení, stejně jako poradní stanovisko Mezinárodního soudního dvora k zákonnosti zdi (2004). Odpor proti okupaci je pro účely sebeurčení legitimní.

Chráněné civilní obyvatelstvo

Tento boj může mít všechny legitimní formy. Boj palestinského lidu za sebeurčení byl v drtivé většině nenásilný. Na pokojné protesty v Gaze v rámci Velkého pochodu návratu a na Západním břehu Jordánu reagoval Izrael smrtící silou, při níž zahynuly stovky lidí a tisíce byly zraněny.   

Okupační právo vyžaduje, aby ozbrojená hnutí odporu byla identifikovatelná a oddělená od civilního obyvatelstva, přičemž vojenské útoky jsou legitimní pouze na tyto bojovníky odporu. Izrael tvrdí, že útočí na cíle Hamásu v Gaze, zatímco ve skutečnosti nebere ohled na civilní obyvatelstvo, vysídlil více než milion lidí a kobercově bombarduje sever Gazy.

To se týkalo i civilní infrastruktury, domů a budov chráněných okupačním právem, jako jsou školy, modlitebny a nemocnice. 

Poslední izraelská ofenzíva v Gaze je intenzivním krvavým opakováním dřívějších vojenských útoků proti chráněnému civilnímu obyvatelstvu. V letech 2008-2009 při 23denní bombardovací kampani zahynulo 1 400 Palestinců, v roce 2012 při osmidenním ostřelování zahynulo přibližně 150 Palestinců, v roce 2014 při 50denním útoku zahynulo 2 200 Palestinců a v roce 2021 při 21denním útoku zahynulo 260 Palestinců.   

Izrael nesčetněkrát porušil své povinnosti vyplývající z okupačního práva, přičemž se tvářil jako oběť. Ve skutečnosti mezinárodní právo jasně označuje Izrael za agresora.

Každý z politiků, kteří podpořili izraelské akce v Gaze a odmítli vyzvat k příměří, je spoluviníkem izraelských válečných zločinů.

Důvodem je skutečnost, že Izrael jako okupační mocnost se nemůže dovolávat "sebeobrany" v případě jakýchkoli vojenských akcí proti palestinským územím, která okupuje.