Extrémní ambice osadníků na okupovaném Západním břehu Jordánu

Vůdkyně osidlovacího hnutí o expanzi do Gazy a její vize pro židovský stát.

Daniella Weiss je po desetiletí jednou z vůdců izraelského osidlovacího hnutí. Weiss se zapojila do osidlovací politiky po válce
v roce 1967. Na začátku 70. let se její rodina přestěhovala do osad na okupovaném Západním břehu Jordánu a později sloužila
10 let jako starostka Kedumimu, komunity na severu. Byla také mnohokrát zatčena, mimo jiné za napadení policisty
a za zasahování do vyšetřování ohledně ničení palestinského majetku. Nedávno byla přidružena k osadní organizaci Nachala, která pomáhá mladším osadníkům zakládat nelegální osady na okupovaném Západním břehu Jordánu, což je iniciativa, která je kontroverzní i mezi komunitou osadníků. Daniella Weiss je sousedkou a spojencem Becalela Smotricha, extremistického ministra financí, který řekl, že palestinský lid neexistuje a že palestinské komunity je třeba vymazat. B.Smotrich žije také v Kedumimu.

Weiss a já jsme spolu nedávno mluvili po telefonu. Od útoku Hamasu 7. října 2023 se vláda Benjamina Netanjahua – kromě invaze do Gazy – se svými spojenci v hnutí osadníků stala na Západním břehu mnohem více agresivnější.

16 palestinských komunit bylo odstraněno z jejich země a 175 Palestinců bylo zabito. Chtěl jsem mluvit s D.Weiss, abych pochopil extremismus osadnického hnutí a její konečné záměry pro Západní břeh Jordánu. Během našeho rozhovoru, upraveného pro délku a jasnost, jsme také diskutovali o tom, jak její náboženské postoje formují její pohled na konflikt mezi Izraelci a Palestinci, proč by lidská práva neměla být považována za univerzální a proč by se od ní nemělo očekávat, že bude truchlit za mrtvé palestinské děti.

Odkud jste?

Narodila jsem se v Izraeli v roce 1945, tři roky před zrodem moderního židovského státu. Narodila jsem se v Tel Avivu.

A vaši rodiče?

Můj otec se narodil ve Spojených státech. Moje matka se narodila ve Varšavě v Polsku a když jí byl rok, emigrovala s rodiči
do Izraele. Přišla tedy do Izraele mnoho let předtím, než se zrodil stát Izrael.

Jak byste popsala hnutí osadníků?

Osadnické hnutí dnes vnímám jako přímé pokračování osadnického hnutí před sto dvaceti, třiceti, čtyřiceti lety. Vidím to jako kapitolu v dějinách sionismu a my jsme v jedné z těch kapitol moderního sionismu. Osada je způsob, jak se vrátit na Sion.

Řekla jste: "Osídlení je způsob, jak se vrátit na Sion"?

Ano. Je to konec rozptylu a začátek obrození židovského národa v této vlasti.

Jaké jsou hranice toho židovského národa?

Hranicemi vlasti Židů jsou Eufrat na východě a Nil na jihozápadě. [To by zahrnovalo území několika blízkovýchodních zemí
i území, které dnes ovládá Izrael.]

Existuje palestinský slogan, který se stal velmi kontroverzním: "Od řeky k moři", což znamená od řeky Jordán
ke Středozemnímu moři. Je to kontroverzní, protože by zahrnovalo celou zemi, která v současnosti tvoří Izrael. Ale vy říkáte od řeky k Nilu…

Co je kontroverzní?

Palestinci někdy používají heslo "Od řeky k moři". Ale říkáte, že od řeky k Nilu je židovská vlast, že?

Samozřejmě. Pokud se dnes někdo rozhodne vymyslet nové náboženství, kdo bude rozhodovat o pravidlech? První národ, který dostal slovo od Boha, zaslíbení od Boha – první národ je ten, kdo na to má právo. Ostatní, kteří následují – křesťanství a islám, se svými požadavky, s jejich vnímáním – napodobují to, co již existovalo. Tak proč v Izraeli? Mohou být kdekoli na světě. Přišli po nás, ve dvojím smyslu světa.

Kdy jste se poprvé zapojila do osadnického hnutí?

V roce 1967 v Šestidenní válce. Šestidenní válka byla takovým zázrakem a vzbudila velmi hluboké city k místu narození našeho národa – Hebronu, Shilohu, Jerichu, Nábulusu. A díky zázraku války jsme měli takový duchovní pocit, že se něco stalo
v rozměrech biblické scény. Cítila jsem, že chci být aktivní součástí tohoto zázračného děje. Mému manželovi se nelíbila myšlenka přestěhovat se z Tel Avivu do hor Judeje a Samaří. Líbil se mu náš život poblíž Tel Avivu. Ale pak, když v roce 1973 vypukla Jomkipurská válka, jsem se velmi intenzivně zapojila já a můj manžel také.

Oba jsme se stali součástí osidlovacího hnutí Gush Emunim, hnutí, které založilo komunity v Judeji a Samaří. Přinutila jsem manžela, aby mě a naše dvě dcery – byly malé – následoval do malého stanu v horách Samaří, kde dnes všichni žijeme. Nyní máme velkou rodinu se čtyřmi generacemi. Jela s námi tchyně a pak máme dcery a vnoučata a pravnoučata. Všichni jsou osadníci v Samaří.

Na mnoha těchto místech, kde se rozvíjely osady, byly od roku 1967 do současnosti palestinské komunity a palestinské rodiny. Jaký je váš názor na to, kam by tito lidé měli jít?

Je to naopak. Žádná z komunit v Judeji a Samaří není založena na arabském místě nebo majetku, a kdokoli to říká, je lhář. Zajímalo by mě, proč jste to řekl. Proč jste to řekl, když nemáte ponětí o skutečných historických faktech? To není pravda. Opak je pravdou. Kdo vám vnesl tento nápad do mysli?

Palestinské komunity byly odstraněny ze své země, byli vykopnuti z jejich země...

Ne, takové věci si nikdy nepřečteš. Ne. Nejsou žádné obrázky.
[Podle zprávy Btselem, izraelské skupiny pro lidská práva, byly části Kedumimu, kde Weiss žije, postaveny na soukromé palestinské půdě; v roce 2006 Peace Now zjistil, že soukromě vlastněná palestinská půda zahrnuje téměř čtyřicet procent území osad a základen na Západním břehu Jordánu.]

OK, trochu mě překvapuje, že to popíráte. Myslel jsem, že řeknete: "Je v pořádku vykopnout Palestince z půdy, protože patří židovskému lidu."

Před naším rozhovorem jste si neudělal žádný domácí úkol. Všechno, co říkáte, je opakem mé osobnosti a mé filozofie. Děláte rozhovor s člověkem a nic o něm nevíte. Je to velmi zvláštní. Nikdy jsem se s takovou situací nesetkala.

Snažil jsem se pochopit, kam by měli jít Palestinci, kteří žijí na Západním břehu.

Proč by měli jít? Proč by měli jít?

Říkáte, že by měli zůstat tam, kde jsou?

Měli by přijmout fakt, že v zemi Izrael je pouze jeden suverén. To je problém. Nepleťme si tedy věci. My Židé jsme suveréni
ve státě Izrael a v zemi Izrael. Musí to přijmout.

Pokud to přijmou, měli by dostat plná hlasovací práva a podobné věci?

Ve státě Izrael mají právo hlasovat pro Kneset, protože jim toto právo dal Ben-Gurion. Věřil jim – a i kdyby jim nevěřil, neměl moc na výběr. Tři roky po holocaustu chtěl mít stát pro Židy a věděl, že svět bude dělat problémy s otázkou hlasování. Ale během sedmdesáti pěti let od získání nezávislosti Arabové ve státě Izrael a arabští členové Knesetu všemi možnými způsoby ukázali, že jejich myšlenkou je vytvoření palestinského státu. Nepracují pro zájmy státu Izrael. Takže si myslím, že Arabové v Judeji a Samaří nemají právo žádat o práva nebo se účastnit voleb do Knesetu. Ztratili právo volit do Knesetu. Tohle se jim nikdy nepovede. Budou mít svou vlastní palestinskou samosprávu, kde budou moci řídit své civilní záležitosti logickým způsobem, ale ne jako členové Knesetu. Ne ne ne.

Práva tedy nejsou nějakou univerzální věcí, kterou má každý člověk. Jsou něco, co můžete vyhrát nebo prohrát.

Přesně tak.

Byla jste součástí osidlovacího hnutí během mnoha různých vlád. Jak si myslíte, že současná vláda v minulém roce zacházela s osadníky ve srovnání s minulými vládami?

Řeknu, že za Netanjahua je to lepší. Neuspokojuje to mé ambice, mé sny a plány, ale je tu osm set tisíc Židů – nebo osadníků, chcete-li. Takže tohle mě hodně povzbuzuje, že z osmi set tisíc se z nás stanou dva miliony, pak tři miliony.

Když říkáte, že vláda byla lepší, ale nerealizovala vaše sny, jaké jsou to sny?

Dva miliony Židů v Judeji a Samaří. Více osad, více farem, větší města.

Když říkáte, že chcete více Židů na Západním břehu, je vaše představa, že tamní Palestinci a Židé budou žít vedle sebe jako přátelé, nebo že…

Pokud přijmou naši suverenitu, mohou zde žít. Měli by tedy přijmout suverénní moc, ale to nutně neznamená mít práva. Znamená to pouze přijmout suverénní moc. Že jo. Ne, říkám konkrétně, že nebudou mít právo hlasovat pro Kneset. Ne ne ne.

Můžete hovořit o hnutí osad a vaší roli v něm, zvláště s mladými lidmi, kterým jste do jisté míry posloužil jako inspirace?

Příspěvek je základem pro větší komunitu. Tak se ta hra jmenuje.

A proč je to kontroverzní, dokonce i mezi některými osadníky?

Nevím, že je to kontroverzní. Někteří možná neznají proces. A lidé mi říkají: "Chci, abys postavila novou koloniální základnu, která bude stejně pěkná jako ta starší, kterou vidíme." Říkám jim: "Bylo to místo s jednou rodinou a nyní se stovkami rodin." Takže takhle to začalo.

V Izraeli je velká podpora pro osady, a to je důvod, proč tu tolik let existují pravicové vlády. Svět, zejména Spojené státy, si myslí, že existuje možnost pro palestinský stát, a pokud budeme pokračovat v budování komunit, pak možnost palestinského státu zablokujeme. Chceme uzavřít možnost pro palestinský stát a svět chce nechat možnost otevřenou. Je to velmi jednoduchá věc
na pochopení.

Když se Izrael v roce 2005 stáhl z Gazy, uzavřel také osady v regionu. To bylo za Sharonovy vlády. A od 7. října 2023 se mezi některými osadníky mluví o nutnosti znovu zalidnit Gazu osadami. Jaké jsou vaše pocity ohledně toho, co by se mělo stát
s Gazou?

Právě teď jsem na cestě k televiznímu rozhovoru, kde budu mluvit o úsilí našeho hnutí vrátit se do Gazy, celé Gazy, a vybudovat osady.

Takže si myslíte, že byla chyba stáhnout se z osad před téměř dvaceti lety?

Byla to chyba. Celý svět teď kvůli tomu pláče. Celý svět trpí vzestupem Hamásu. Není to můj problém. Je to váš problém. Žádná země na světě neřekla, že přijme byť jen tisíc lidí z Gazy. Svět je nenávidí. Byla to velká chyba nechat je se postavit.

Kam by měli jít Palestinci v Gaze?

Na Sinaj, do Egypta, do Turecka.

Nejsou to však Egypťané ani Turci. Proč by šli do Turecka?

OK, Ukrajinci nejsou Francouzi, ale když začala válka, odešli do mnoha zemí.

Jejich země byla bombardována, a tak mnoho z nich uprchlo na západ.

A lidé z Gazy touží jít na jiná místa.

Myslím, že Ukrajinci chtěli do Evropy, protože se nechtěli nechat bombardovat.

A lidé z Gazy chtějí být námi bombardováni?

Možná by jednou z možností, spíše než je bombardovat, bylo pomoci pokusit se vytvořit pro ně společnost v Gaze, že?

Dobře, přeji vám štěstí. Pokračujte. Jděte to toho.

Máte pocit, že Netanjahu a lidé v jeho vládě sympatizují s vámi a vaší věcí?

Velmi sympatizuje, ale není tak odvážný jako my.

Co Smotrich a takoví lidé?

Jsou stateční, ale samotní osadníci, které ve svém hnutí zastupuji, jsou odvážnější než oni.

[Smotrich je také osadník.]

Viděli jsme 7. října 2023 strašné obrázky toho, co se stalo izraelským dětem, a nyní vidíme v Gaze strašné obrázky toho, co se děje palestinským dětem. Když vidíte umírat palestinské děti, jaká je vaše emocionální reakce jako lidské bytosti?

Řídím se velmi základním lidským přírodním zákonem. Moje děti jsou před dětmi nepřítele, tečka. Jsou první. Moje děti jsou
na prvním místě.

Mluvíme o dětech. Nevím, jestli je zákon přírody to, na co se tady musíme dívat.

To jo. Říkám, že moje děti jsou na prvním místě.

Zdroj: The New Yorker
Autor: Isaac Chotiner
Datum: 11.listopadu 2023