David Ben-Gurion, první izraelský premiér

,,Tímto prohlašujeme zřízení židovského státu v zemi Izrael."
14. května 1948

Ben-Gurion, vlastním jménem David Gruen, se narodil v roce 1886 nedaleko Varšavy a byl synem Victora Gruena , jednoho
z vůdců "Lovers of Sion" v Plonsku. Od konce 19. století sionismus a bundisté (Všeobecný židovský pracovní svaz) soupeřili
o podporu v židovské komunitě města. Obě hnutí byla sekulární, i když čerpala z židovské historie a kultury. Bundistům se sionismus hnusil a sionisté je nenáviděli.Jedna z bundistických publikací vzpomínala, jak Gruen během debaty vykřikl: ,,Máme zbraně a všechny vás zabijeme jako psy". V nouzi o peníze Gruen později napsal: ,,Chodili bychom s pistolemi. Chodili jsme
k bohatým hospodářům, položili pistoli na stůl a začali mluvit o penězích." Byl to tentýž člověk, který sám sebe v té době popisoval jako "jemného, naivního a ctnostného chlapce".

V roce 1906 přistál 20letý Gruen v Jaffě a několik let pracoval jako farmář v židovských zemědělských osadách v pobřežní nížině a v Galileji , severní oblasti Palestiny. Tam přijal starověké hebrejské jméno Ben-Gurion. Změna jména na hebrejský ekvivalent byla mezi evropskými osadníky běžnou praxí po celá další desetiletí. Etnicky neměli k Palestině žádný vztah: většinou to byli Poláci nebo Rusové, jejichž předkové někdy v minulosti konvertovali. Ani fyzicky zjevně nebyli žádného blízkovýchodního původu, ale změna jména tak vytvářela zdání, že k tomuto regionu a jeho historii patří. David Gruen převzal své jméno od Jusifa Ben-Guriona, označovaného za "státníka" z prvního století našeho letopočtu.

Pro sionisty nebyli Palestinci Palestinci, ale "Arabové". Palestina existovala, ale oni nemohli připustit přítomnost palestinského národa. Když "arabští" veslaři zastavili u Gruenovy lodi, aby vyvezli cestující na břeh, viděl "lidské bestie" s "dravýma očima
a zcela divokým pohledem" . Usadil se v kolonii Petah Tivkah. Moše Šarett, další osadník a pozdější politik, jistě vyjádřil Gruenovy nejniternější myšlenky, když napsal, že ,,nepřicházíme do pusté země, abychom ji zdědili; spíše přicházíme, abychom si tuto zemi podmanili od národa, který zde žije."

Gruen pracoval jako organizátor práce pro pozdější organizaci Histadrut a jeho hlavním úkolem bylo nahradit "arabskou" pracovní sílu v továrnách a na farmách židovskými dělníky. Arabská práce byla avodah zarah, což se v židovských náboženských textech rovná modloslužbě, nehledě na to, že v očích sionistů by "dobytí" práce vedlo k dobytí země. Nejlepšími dělníky, kteří mohli nahradit "Araby", byli jemenští Židé; aškenázští Židé byli mentálně a kulturně lepší, věřil Gruen, ale bohužel nebyli nadáni fyzickou prací.

Koncem roku 1914 osmanská vláda deportovala tisíce cizinců, včetně sionistických osadníků v Palestině, o nichž věděla, že plánují založit židovský stát. Ben-Gurion byl poslán do internačního tábora v Egyptě. Během vrcholící 1 sv. války odcestoval do New Yorku , kde se setkal a nakonec se oženil s Pauline Munweis narozenou v Rusku.Ben-Gurionova prohlášení o tom, jak budou mít "Arabové" prospěch ze sionistického osídlení a jak by oba národy mohly žít společně na jednom kusu země, měla zakrýt jeho skutečné záměry. Věděl, že to, co sionisté chtějí, si budou muset vzít: věděl, že neexistuje možnost skutečného dialogu, a to navzdory příležitostným rozhovorům, které vedl s palestinskými prominenty, jako byli Musa Alami a George Antonius. ,,Každý vidí obtížnost vztahů mezi Židy a Araby," řekl v roce 1919 ,,ale ne každý vidí, že tato otázka nemá řešení. Žádné řešení neexistuje. Je tu propast a nic ji nemůže zaplnit." Ve skutečnosti, jak dobře věděl, byla tato propast sionisty určena k tomu, aby ji zaplnila arabská Palestina.

Nevyhnutelně vypukly nepokoje, protože Palestinci reagovali na sionistickou kolonizaci a na to, co nyní stále více věděli, že Británie hodlá jejich zemi sionistům vydat.

,,Máme právo na Palestinu jako národ, ne jako menšina," prohlásil Ben-Gurion.
,,My máme právo na Palestinu, ne Arabové. Z morálního hlediska bychom měli
a můžeme použít všechny prostředky, abychom zlomili odpor Arabů... Když na nás zaútočí, máme právo se bránit a v případě nutnosti také prolít krev."

V průběhu 30. let vydávala britská vláda proud bílých knih
o Palestině. Přesně věděla, co je bezprostředním jádrem problémů, množství židovských osadníků proudících do Palestiny, legálně i nelegálně, a zcizení půdy ve vlastnictví Palestinců. Reakce sionistů na Bílé knihy přirozeně závisela na jejich obsahu: jakýkoli návrh na omezení přistěhovalectví je rozzuřil, jakýkoli program rozdělení je potěšil. Ben-Gurion, který mu veřejně tleskal jako spravedlivému řešení, dával v soukromí jasně najevo, že rozdělení přijímá pouze jako krok na cestě k vytvoření židovského státu nad celou Palestinou. ,,Nejprve se na tomto místě usadíme, staneme se velmocí a pak najdeme způsob, jak rozdělení zrušit," prohlásil Ben-Gurion poté, co Peelova komise v roce 1936 doporučila rozdělení a přesun části palestinského obyvatelstva.
Ben-Gurion sice nadával revizionistovi Jabotinskému, ale souhlasil s tím, že proti "Arabům" bude muset být postavena jeho "železná zeď".

Theodor Herzl psal o "odvedení" nemajetného "arabského" obyvatelstva z Palestiny. Zapískal by na píšťalku a oni by nějak zmizeli. Ben-Gurion opakovaně popíral, že by to byl jeden z cílů sionismu: v soukromí říkal, že by se to mělo udělat, ale potichu,
i když věděl, že to nikdy nepůjde. Později se vyslovil pro nucený transfer: "Nevidím v tom nic nemorálního, ale nucený transfer je možný pouze ze strany Anglie, a ne Židů."

30. prosince 1947 teroristé z Irgunu zabili šest Palestinců a desítky dalších zranili, když hodili ruční granáty do shromáždění asi 100 Palestinců, kteří hledali práci a čekali před ropnou rafinerií v Haifě. Pouhý den předtím Irgun při podobném útoku
v Jeruzalémě zabil 13 Palestinců. Při odvetě uvnitř rafinerie se palestinští dělníci vzbouřili a zabili více než 40 židovských spolupracovníků: sionistické milice poté zaútočily na dvě palestinské vesnice a při takzvaném masakru v Balad al Šajch zabily asi 70 lidí včetně žen a dětí.

Ben-Gurion podporoval i zabíjení žen a dětí při takových akcích a básnil o tom, jak sionisté zaútočí i na arabský svět: ,,Budeme bombardovat Port Said, Alexandrii a Káhiru, a tak ukončíme válku a vyrovnáme účty našich předků s Egyptem." Ben-Gurion se to snažil skrývat, ale jako vrchní velitel sionistických sil byl zodpovědný za etnické čistky v Palestině v roce 1948. Někdy byly vydány přímé rozkazy k vyhnání Palestinců, ale často ne: to nic neměnilo na tom, že velitelé v poli přesně věděli, co se od nich požaduje, a věděli také, že ať už spáchají jakýkoli zločin, nebudou potrestáni.

Nedávný výzkum odhalil, jak daleko byl Ben-Gurion ochoten zajít ve svém odhodlání vytvořit z Palestiny židovský stát. ,,Naše hnutí je maximalistické. Ani celá Palestina není naším konečným cílem," poznamenal jednou. Mezi prostředky, které byl připraven použít k nastolení sionistické nadvlády nad Palestinou a územími za jejími hranicemi, patřila i bakteriologická válka. V roce 1948 již Hagana - sionistické "obranné" síly - disponovala vědeckým sborem (známým pod zkratkou HAMED) vyrábějícím bakterie, které byly přenášeny ve zkumavkách, skleněných lahvích nebo termoskách a shazovány do studní v palestinských vesnicích, kde
v rámci operace vyvolávaly epidemie tyfu, úplavice, malárie a dalších nemocí. Kolik Palestinců bylo tímto způsobem zabito, není známo, ale zdá se, že přinejmenším desítky. Prvním cílem bylo Jericho. Následně byla 15. května 1948, ve stejný den, kdy sionistický režim vyhlásil "nezávislost", otrávena studna Kabri, na níž záviselo město Akka, což způsobilo epidemii tyfu. Podle starosty se město ocitlo ve stavu "krajní nouze". Panika způsobená šířením nemoci přispěla k vyhnání obyvatelstva.

Ben-Gurion a muž, kterým začal opovrhovat, Chaim Weizmann, byli nadšeni pohledem na opuštěné vesnice a města a bohatou zemědělskou půdu. To všechno teď patřilo jim. Gurion prohlásil: "Náš lidský materiál má mnohem větší morální a intelektuální schopnosti než materiál našich sousedů."

Ben-Gurion trávil dlouhá období mimo Palestinu, v Plonsku nebo v Londýně či New Yorku, kde se mohl oddávat své vášni pro nákup knih a mezitím hledat podporu pro věc. Zdálo se, že přes všechnu svou vyznávanou lásku k Palestině potřebuje být dlouho pryč, ale ať se vydal kamkoli, vždy na něj čekal stát, který zplodil z krveprolití a teroru. Rád viděl Palestinu jako svou matku, i když ji v nejlepším případě mohl nazývat pouze macechou. Na sklonku života se uchýlil do pouštní osady, na kterou kdysi narazil. Zemřel v roce 1973.

Pro Ben-Guriona nebyli "Arabové" nic víc než jednorozměrné objekty v krajině, které je třeba odstranit. Neměli právo v Palestině být, natož tam zůstat. Kdyby je považoval za rovnocenné lidské bytosti, nemohl by být sionistou. Ve skutečnosti je jako lidské bytosti téměř vůbec nevnímal. Byli to méněcenné bytosti, kterých je třeba se zbavit, až přijde čas. Staří, mladí, ženy, děti, nemluvňata, ti všichni museli odejít, jak se také stalo v roce 1948.I ve 20. století je politik jako neobviněný válečný zločinec známou postavou dějin. Ben-Gurionova etnická čistka v Palestině mu vynesla místo v tomto panteonu hříšníků.

Gurion byl známý tím, že v mládí neměl smysl pro humor, přecházel mezi sebevražednými myšlenkami a velkolepými idejemi
a hledal smysl života v sionismu. Ten ho vyvedl z malého polského města a nakonec ho vynesl na světovou scénu, stejně jako to udělal Herzlovi, snílkovi a nevýznamné literární postavě, a Weizmannovi, praktickému chemikovi.

Sionismus sliboval vykoupení, ale za cenu krve jiného národa nemůže být žádné vykoupení, pouze boj mezi okupanty
a okupovanými, který ani po více než sedmi desetiletích nejeví známky konce.

Zdroj: https://www.euppublishing.com/doi/full/10.3366/hlps.2023.0308
https://www.britannica.com/biography/David-Ben-Gurion