Porodnost z roku 2018 je v Gaze 3,8 % a v Izraeli 3,1 %. Nejaktuálnější údaj o porodnosti
v Gaze z roku 2023 dohledatelný na US Census Bureau je 3,38 %.

Za zvyšující se populaci v Pásmu Gazy však stojí vysídlování Palestinců, kteří byli
od založení státu Izrael vytlačeni v průběhu let z jiných částí Palestiny.

Uprchlíci tam tvoří přibližně 70 %, to je 1,6 milionu z 2,3 milionů lidí. Žili tam v uprchlických táborech, ze kterých je naprostá většina aktuálně opět vysídlena a bez domova (aktuálně je vnitřně vysídleno 85 % obyvatel Gazy). Osud palestinských uprchlíků je nejdéle neřešeným uprchlickým problémem na světě. 

V Česku také vzrostl počet obyvatel z roku 2022 na rok 2023 o 318 000 a byli za tím právě přistěhovalci, ne skoková a výjimečná porodnost.

Porodnost tedy nestojí za významným nárůstem populace v Gaze. Právě probíhající genocidu páchanou státem Izrael na původním obyvatelstvu, Palestincích, nelze zpochybňovat argumentem o zvyšující se porodnosti v Pásmu Gazy. 

Co je nejdůležitější - definice genocidy dle Úmluvy o zabránění a trestání zločinu genocidia z roku 1948 v článku II se neopírá o trend populace.

Na tuto otázku odpovíme nepřímo tím, že vám položíme jinou. 

Víte o tom, že izraelští sionisté během války v roce 1948 nahnali desítky tisíc palestinských uprchlíků do moře? 

Sionisté již dlouhou dobu šíří mezi svými stoupenci propagandu založenou na strachu.
Je zavádějící a nespravedlivé soustředit se na to, co by Palestinci údajně mohli udělat
v budoucnu, zatímco minulost i současnost Palestinců je plná izraelských válečných zločinů. Tyto typy obvinění mají za cíl odvést pozornost a zmást základní otázky
palestinsko-izraelského konfliktu. 

Jedním z nejčastěji používaných argumentů proti Palestincům - zejména v den Nakby - je, že jejich odmítnutí plánu OSN na rozdělení je hlavní příčinou veškerého utrpení
a konfliktu, který následoval.

Když se mluví o rozdělení v historickém smyslu, není překvapivé, že většina lidí má tendenci myslet na rezoluci Valného shromáždění OSN z roku 1947. Nebylo to však první schéma rozdělení, které bylo předloženo. Například v roce 1919 předložila Světová sionistická organizace plán "rozdělení", který zahrnoval celou historickou Palestinu, části Libanonu, Sýrie a Transjordánska. V té době by židovská populace tohoto navrhovaného státu nedosahovala ani 2-3 % celkového počtu obyvatel.

Takový návrh samozřejmě nespatřil světlo světa, ale svědčí o oprávněnosti sionistického hnutí, které chtělo vytvořit etnický stát v oblasti, kde bylo v naprosté přesile. Abychom to uvedli na pravou míru, i po vlnách židovského přistěhovalectví do Palestiny a mnohem menší oblasti přidělené židovskému státu v plánu rozdělení z roku 1947 by navrhovaný židovský stát bez dalšího přistěhovalectví a osídlení neměl židovskou většinu. Vždyť ještě v předvečer Nakby tvořili Židé v povinné Palestině méně než třetinu obyvatelstva.

Uvážíme-li, že většina tohoto obyvatelstva přišla během 4. a 5. alijotu
(v letech 1924-1939), pak většina těch, kteří požadovali rozdělení země, zde žila sotva
20 let. Aby toho nebylo málo, plán OSN na rozdělení přidělil židovskému státu přibližně 56 % území povinné Palestiny. 

Proč se tedy od Palestinců očekávalo, že budou souhlasit
s odevzdáním většiny své půdy menšině nedávno příchozích osadníků? 

Od počátků sionismu až do současnosti sionisté šíří mýtus, že nejdůležitější pevninský most v dějinách lidstva (Palestina) byl po dva tisíce let prázdný a pustý, dokud jej izraelští Židé později neobydleli. Aby sionisté usnadnili tuto dezinformaci, přijali následující heslo, kterým lákali evropské Židy k emigraci do Palestiny: 

"Země bez lidí je pro lidi bez země".

Jak ukazují osmanské záznamy ze sčítání lidu, byla Palestina koncem 19. a počátkem
20. století hojně osídlena, zejména ve venkovských oblastech, kde bylo hlavní profesí zemědělství. Podle Justine McCarthy (s. 26), odbornice na osmanské Turky, žilo
v Palestině na počátku 19. století 350 000 obyvatel. V roce 1914 žilo v Palestině
657 000 muslimských Arabů, 81 000 křesťanských Arabů a 59 000 Židů (včetně mnoha evropských Židů z první a druhé alije). 

Je zábavné, že téměř všichni Izraelci a sionisté věří, že Havaj, Jordánsko, Libanon, Sýrie, Tahiti a Irák byly před první světovou válkou osídleny původními obyvateli. Na druhou stranu je pro ně nesmírně obtížné představit si, že by v "zemi zaslíbené" (jedné
z nejstrategičtějších oblastí světa) žilo vůbec nějaké původní obyvatelstvo.  

A konečně, nejde jen o to, že Palestina měla strategickou obchodní polohu (byla pozemním mostem mezi Asií a Afrikou), ale její půda byla úrodná a osázená nejrůznějšími dřevinami dávno předtím, než k jejím břehům přišli sionisté. Takže tvrdit, že Palestina neměla žádné obyvatele, dokud ji nepřišli osídlit sionisté, je absurdní tvrzení. Je smutné, že mnozí Izraelci a sionisté nenávidí myšlenku původního palestinského lidu do té míry, že si vytvořili fiktivní svět založený na iluzi. V tomto ohledu má palestinský lid jednoduché poselství: Více než 13 milionů Palestinců neodejde. Čím dříve Izraelci a sionisté toto jednoduché poselství pochopí, tím rychleji se probudí ze svého bludného kómatu. 

Už vás slyšíme protestovat: ,,Ale Izrael má volby! Tam je dělba moci! Jak můžete říkat takové nesmysly?''

Při diskusi o demokracii se mnozí často chytají do pasti, když se soustředí na formální znaky demokracie, zatímco ignorují její skutečnou podstatu. Můžete mít například regulérní volby, ale pokud je váš systém navržen tak, že záměrně de facto vylučuje určité lidi, pak se funkčně neliší od jejich legálního vyloučení z jakéhokoli důvodu, ať už se jedná o rasu, pohlaví nebo třídu.

Jedním ze základních aspektů demokracie je rovnost. Nemůžeme mluvit
o demokratickém systému, pokud všichni jeho účastníci nemají rovné právní a morální postavení. V demokracii nemohou existovat občané druhé kategorie. V případě Izraele se však jasně rozlišuje mezi občanstvím a národností.

Oren Yiftachel definuje Izrael spíše jako etnokracii než jako demokracii. Podle Yiftachela etnokratické režimy: "...podporují expanzi dominantní skupiny na sporném území a její nadvládu nad mocenskými strukturami, přičemž si zachovávají demokratickou fasádu".

 Izrael nelze označit za demokracii, aniž bychom vynechali hlavní rysy, které se většině lidí vybaví, když tento pojem slyší. Přehnaný důraz na formální aspekty demokracie zastírá předpoklady a úpravy nutné k udržení zdání tohoto označení a zároveň zcela překrucuje jeho ducha. Pokud však zůstáváte nepřesvědčeni a stále věříte, že Izrael je demokratický, pak byste již měli vědět, že to nemá žádný vliv na chování jakéhokoli státu. V průběhu dějin byly totiž demokracie schopny zrůdné krutosti, genocidy a represí doma
i v zahraničí, čehož se Izrael bezpochyby dopouští bez ohledu na to, jak demokratický podle vás je.